Info o psech

 

Musí se přece nějak vyvenčit. Ale proč to neudělá najednou na jednom místě? Nebo je to páníčkům naschvál, aby museli projít celý park? Proč takový půlroční výrostek, sotva držíc rovnováhu, zkouší se trefovat přesně tam, kam potřebuje a ještě k tomu co nejvýše? A ještě k tomu očuchává výkony ostatních? V tom musí být něco logického. Je to jednoduché. Člověk si vytváří své teritorium např. že staví ploty, instaluje cedulky s nápisy“Vstup zakázán“ nebo „Soukromý pozemek“ atd. Zkrátka člověk definuje toto je moje a tady jsem já. Pes, ale i ostatní zvířata, vytvářejí svá teritoria, která jsou pod jejich vlivem a která se snaží obhospodařovat. A u všech je vyvinutý systém značek, ať už optických, zvukových nebo pachových. Zkrátka je to hláška „Tady lovím a žiju já“. I když se to nezdá, zvířata neradi bojují a než začnou, tak tomu předchází několik varovných signálů. Mezi ně patří i označení teritoria. Varuje příslušníky stejného druhu a ti ho obyčejně respektují. Pejskové domácí už o svoje teritoria přišli a byli jim vytvořeny druhotné životní prostředí. Pudové záležitosti z období života šelmy však v pejskovi v genech přetrvávají. A tak nejenom pes, ale i vlk nebo liška si moč šetří, aby mohly svou značkou podepsat vše, co uznají za vhodné k označení teritoria a navíc, aby mu zbylo také na přeznačkování všech těch opovážlivců, kteří šli před ním a z nějakého důvodu si nárokovali jeho území. No a nakonec je třeba značku umístit co nejvýše, aby ti troufalci poznali, že mají co do činění s velkým a silným protivníkem.

Můj to snáší, myslí si mnozí páníčkové. Omyl, je to většinou za předpokladu, že si hraje na loudila a hypnotizéra, aby z Vás vymámil nějakou tu dobrůtku. Upřený pohled do očí znejistí i klidně ležícího a odpočívajícího psa s tím nejčistějším svědomím. Pes to zkrátka nemá rád. Lidé se navzájem dorozumívají řečí a dalšími výrazovými prostředky jako je mimika, podání ruky, doteky, virtuálními hrozbami atd. Pes zůstal při venkovních, jednoduchých výrazových prostředcích, jako je postoj celého těla, krčení, lehání si na záda, vrtění ocáskem, vrčení, mimické obnažování zubů. Pes takové projevy od člověka neočekává, na druhou stranu sám se k němu ale tak chová. Při střetnutí s vůdcem smečky se snaží projevovat svou podřízenost olíznutím nosu. Když to uděláme my svému psovi, vyvedeme ho s tím z míry. Když na něho však při hře vyceníte zuby, udělá to stejné. Pes sice ví, že jde o hru a je si vědom své podřízenosti, ale na výzvu reaguje výzvou, na varovný signál svou připraveností. Stejnou výzvou je tedy pro něho i upřený pohled do očí. Reagovat potom může dvěma způsoby a to sklopením očí jako potvrzením své podřízenosti, nebo útokem. Proto si hluboké a dlouhé pohledy nechte raději na jiné příležitosti, zejména pokud Váš pes váží přinejmenším co vy.

Není to proto, že je líný nebo se nudí a nemá co dělat. Zvířata prospí daleko větší část dne než lidé. Starověcí mudrcové a filozofové stavěli spánek mezi největší lidské rozkoše. Avšak pes nespí záměrně a vědomě, ale je to důsledek dědičného vrozeného programu, který byl zformován životem jeho předků. Denní řád určoval volně žijícím zvířatům jenom malý kousek dne, kdy se lze věnovat obstarávání potravy, případně hrám a jiným radovánkám. Drozdům brzké ráno, motýlům slunečný den, netopýrům soumrak, sovám noc. Šelmám tedy soumrak, kdy je nejvhodnější doba pro lov. Jindy bylo vycházení zbytečně nebezpečné. Čas patřil jiným. Pes tedy většinou odpočíval a trávil potravu. Jenom výjimečné okolnosti, jako například nedostatek potravy, ho donutily změnit rytmus. Dlouho si lidé mysleli, že tento rytmus zůstává i domestikovanému psovi i když na lov nevyráží. Ukázalo se však, že pes dokáže svůj rytmus denní aktivity přizpůsobit pravidelnostem svého prostředí ve kterém žije. Pes tedy skutečně prospí celý den, ale jenom když nemá nic lepšího a důležitějšího na práci. V rodině, kde odcházejí ráno lidé do práce a přicházejí odpoledne, využije čas na nerušený spánek. Když bude chodit s páníčkem myslivcem celý den po revíru, určitě se mu spát chtít nebude. Všeobecně tedy platí, že pes prospí více času jako člověk, je mu však jedno, kdy to bude, hlavně aby se to dělo pravidelně.

Pozůstatky všeho, pro nás odporně páchnoucí, to je lákadlo. Proč, to zatím neví nikdo. Vzhledem k tomu, že pes se pohybuje ve světě pachů, které mu poskytují základní a hlavní orientaci ve všech důležitých situacích, je možné si to vysvětlovat jako snahu zastřít svůj vlastní pach, což mohlo mít v dávné minulosti taktický význam při lovu. Když se podíváme mezi ostatní zvířata, najdeme mnoho podobných případů. V zoologii se tento výraz všeobecně označuje jako parfémování zvířat. A co my lidé, proč my vlastně používáme parfémy, různé kolínské, vody po holení atd.?

Není to otázka pro útlocitné a nesmíme se na ní dívat lidskýma očima. Většina z nás ví, že holubi mají vole, kam si nasbírají zrní do zásoby, tam se rozmočí a změkčí a potom s touto kašovitou hmotou krmí své mladé. Pes takové věci nemá, takže si musel v minulosti poradit jinak. Lov jednoduchý nebyl, vždy bylo na potravu hodně zájemců. Šlo tedy vždy o to sebrat co největší díl. Na dlouhou hostinu nebyl čas. To si tak může dovolit tak lev. Pes do sebe musel naládovat co nejvíce a rychle zmizet. Buď domů, nebo k mladým do klidu. Není se co divit, že se mu neběželo zrovna nejlépe, neměl totiž čas maso pořádně rozkousat. Když neměl mladé, vyklopil svou kořist někde v ústraní a v klidu ji znovu snědl. Fena tímto způsobem donášela potravu mláďatům, dokonce už i částečně natrávenou. Hltavý způsob jezení zůstal psům dodnes a vzhledem k chrupu, který není uzpůsoben na důkladné rozžvýkání, nastává proces podvědomého zvracení. Ne každé zvracení má své příčiny v hltavém nažrání, takže páníčkové by tyto záležitosti neměli přecházet bez povšimnutí. Stejné důvody má třeba zvyk zahrabávání kostí nebo části potravy na jindy, na horší časy.

Obvyklá odpověď je že má radost. To jistě ano, ale proč jí projevuje právě takto a ještě přitom vyskakuje a snaží se páníčkovi olíznout nos? Není třeba zdůrazňovat, že se pes v celém svém životě řídí především svým nosem, tedy čichem. Jak spolu souvisí nos a ocas? Velice. V okolí ocasu se nacházejí u psa pachové žlázy, které vydávají typický druhový a individuální pach jedince. Takže kdysi, když se vracel pes z lovu ke své smečce, z dálky vrtěl ocasem, aby rozptýlil svůj vlastní pach a včas dal všem znamení „Všechno je v pořádku, jsem to já“. A tak i dnes, když přijde do známého prostředí, nebo se vrátí páníček, radostně ho ujišťuje vrtěním ocasu „Ano, jsem to já“. A chudák neví, že my to ani trošku necítíme.

Není to proto, aby nás mohl ráno orazítkovat, nebo proto abychom věděli, že je zdravý. Zdravý pes v dobré kondici a za běžných okolností má skutečně nos studený a vlhký. K určení zdravotního stavu je to však ukazatel jenom pomocný. I při horečce totiž může nos zůstat studený, udržet si tudíž svou obvyklou teplotu 19,5°C. Na zkoumání zdravotního stavu psa se raději spolehněme na teploměr. Snížená teplota nosu v porovnání s normální teplotou těla je způsobená žlázkami vylučujícími vodnatý sekret, jehož odpařování povrch nosu ochlazuje. Stálá vlhkost nosu je podmínkou vynikajících čichových vlastností. Optimální stav nosu je tedy pro psa jednou ze základních podmínek existence a orientace v prostředí.

Určitě jste to už zažili buď jako vlastníci psa, nebo jako oběť na chodníku. Vchodové dveře se pootevřou, vyřítí se pes na člověka s výrazem, že ho konečně dostal pod ruku (čím menší, tím prudší). Naše omluvy, ani naše vysvětlování nikdo nebere. Co ho to napadlo, říká si majitel, co je to za bestii, rozčilují se vyděšení. Jenže nic ho nenapadlo a ani to není bestie. Samozřejmě pokud to není nějaký neurotický pes s duševní poruchou projevující se pronásledující mánií (lidé, auto), nebo pokud se nejedná o psa agresivního. Obojí je důsledek špatné výchovy. Ve své podstatě se jedná o projev zdánlivého útoku, není projevem hněvu a agrese. Je to výbuch nahromaděné energie, dávky pohybu a síly, která musí ven. To však vykládejte člověku na pokraji infarktu. Proto raději vycházejte se psem na vodítku.

Kdyby uměli mluvit, tak by se slušně pozdravili. A bylo by to. O psí řeči zatím nevíme, ale je zjevné, že psi dávají při vzájemném styku přednost ověřování totožnosti cestou organoleptickou, tedy čichem a případně chutí. Je to podobné jako u znalců vína. U savců není tento postup pouze výsadou psů. Pro psa je čich řídícím smyslem při získávání potravy, při rozmnožování a ostatních základních projevech a činnostech. Kromě typického druhového pachu, dokáže pes celkem bezpečně rozlišit i pach osobitý a v něm dokonce změny duševního stavu, strach, nervozitu. Před psem jednoduše nic neutajíte, jeho nos mu prozradí nejenom buřta ukrytého v tašce, ale například i to, že osoba, na kterou se zdvořile usmíváte, vám ve skutečnosti není sympatická.

Jde zřejmě o stejný nutkavý prožitek, který nutí psa po vykonání potřeby v přírodě udělat dva až tři kroky a prudkým hrabáním rozvířit okolo sebe listí a hlínu, aby co nejvíce rozšířil a zvýraznil svůj pach. Dnes to je již bez významu, dříve to byla součást značení teritoria. Pes chodí spát do pelechu, do křesla, na postel, na svou dečku, tedy na místa, kde netrčí uschlá tráva, ani není třeba nic urovnávat, nebo vyhnat třeba spícího hada. Ale zvyk je zvyk, takže každá deka se musí nejprve přestlat a řádně pokrčit a i na holé rovině je lepší se třikrát otočit dokola. Jistota je jistota.
 
TOPlist