Tak to jsem já ♦ Nový domov ♦ Moje výstavní kariéra ♦ Moje dostihová kariéra

Tak to jsem já

Jmenuji se Dio Diesel Bugsy. Jsem Italský chrtík a narodil jsem se v měsíci lásky, dne 23. 5. 2005 v Praze v chovatelské stanici Bugsy.

Mám velice kvalitní původ. Můj tatínek Ronaldo des Princes de Kazan se dostal až do Japonska a moje maminka Holly Di Branco Piccolo má hodně úspěchů na výstavách a dobře běhá i dostihy. Nakonec pokud chcete, podívejte se na můj průkaz původu.

Narodilo se nás ve vrhu celkem šest, moji rodiče dávají výhradně šedé zbarvení. Naše panička chovatelka je zkušená, takže se o nás spolu s naší maminkou Holly pečlivě starala. Moc si toho nepamatuji, protože jsem se buď cpal nebo spal.

Nezapomenu na moje první setkání s veterinářem, tam jsem dostal injekci, ale nejsem žádný bolestín, takže jsem to přešel s nadhledem. Dodnes mi to nedělá žádný problém. Také si pamatuji, že nás panička chovatelka, paní Baxová, hodně vozila v autě v přepravce, to abychom si zvykli na cestování. To víte, výstavy, dostihy, to se člověk nacestuje. Zvykl jsem si a jakmile v autě zavrčí motor, tak zalezu do pelíšku a všechno to trmácení prospím.

Čím více jsme vyrůstali, tak se začala projevovat spíše moje submisivní povaha, takže jsem musel neustále se svými přidrzlými sourozenci svádět boj o místo ve smečce. Moje panička chovatelka měla se mnou velké plány, zejména na dostihové scéně. Proto mě překvapilo, když se najednou na dostizích v Mladé Boleslavi, kam jsme jeli na čumendu, objevili nějací človíčkové s fenkou italáčka, kteří si nás začali prohlížet pořád se mě snažili hladit a dotýkat se mě a hodně dlouho se bavili s mojí paničkou chovatelkou.

Asi za týden se znovu objevili v našem pražském bytě, podepsali si s naší paničkou chovatelkou nějaké papíry, dali jí nějaké malé papírky, vzali mě do ruky a najednou jsem byl v cizím autě, cizím pelíšku a jelo se. Ale co, spokojeně jsem usnul aniž bych tušil, že nastává nová etapa mého života.

Nový domov

Přijeli jsme do daleko menšího města než je Praha. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Děčín. Okolo města a i ve městě je krásná kopcovitá, zalesněná krajina. Zaparkovali jsme u řeky před domem v samém středu města. V přístavu stála zrovna obrovská loď, takovou jsem ještě nikdy neviděl. Dům byl velmi pěkný, vynesli mě do prvního patra a vstoupili jsme do bytu. Byt byl veliký, všude plno místa.

Najednou se objevil dospělý italský chrtík, snažil jsem se ho hned očuchat a zjistil jsem, že je to ta fenka z Mladé Boleslavi, moje budoucí starší sestřička Kejzinka (Casey).

Co je to tady za vetřelce, si myslela a svým páníčkům to dávala skoro týden poznat. Ze začátku jsme se vůbec moc nekamarádili. Docela ji chápu, své páníčky už měla zmáknutý a najednou se musela o ně dělit. Navíc, já jsem vzhledem ke své výchově vyžadoval daleko více pozornosti.

Co mi bylo jasné ihned na začátku bylo to, že je zde primární pořádek a čistota. Pejskové jsou tu namísto dětí, které už jaksi odrostly a žijí své vlastní životy. Dostali jsme svá práva, ale nastaly nám také povinnosti.

Naprosto úžasný je výhled z oken na řeku, přístav a zímeček na skále, který je v noci, společně s nábřežím nádherně osvětlen. Také první západy slunce byly pro mou romantickou duši kouzelné. Časem jsem se naučil v době, kdy jsme s Kejzinkou sami doma, vyhlížet z okna. Skvělé místo je na opěradle sedací soupravy v obýváku.

Moje výstavní kariéra

Mohlo to být všechno jinak. Moji páníčkové, když se rozhodovali pořídit si ještě druhého pejska ke Kejzince, ještě netušili co je čeká. Jak jsem již uvedl, moje panička chovatelka měla se mnou velké plány. Když ji moji současní páníčkové doslova ukecali, museli jí slíbit, že zkusíme moje šance na výstavách. Nevěděli o tom nic, takže páníček začal shromažďovat vše dostupné. Nejprve četl a četl, potom se ptal a ptal a potom jsme začali trochu trénovat.

Moje první výstava byla MV Nitra dne 6.11.2005. Ve třídě štěňat jsem získal VN a přivezl jsem si žlutou stužku. Rozhodčí byl pan László Erdös z Maďarska. Byl jsem na to náležitě hrdý.

Potom v rodině páníčků nastal problém, kdy dlouhodobě vážně onemocněli jejich oba rodiče a po všech peripetiích a po všech možných nemocnicích, to stejně dopadlo, na jaře v roce 2006, špatně. Moje výstavní kariéra tím dostala skluz. Postupem času se dostaly věci do normálu, udělali jsme si hezkou dovolenou na horách a v Chorvatsku.

Dne 3.9.2006 jsem absolvoval v Mladé Boleslavi bonitaci. Seznámil jsem se tam s panem Marešem a paní Marešovou z jejichž linie Skarak pochází Kejzinka. Hodnotila mě paní Ubrová, která měla k mé nezkušenosti pochopení i když si myslím, že jsem tam ostudu neudělal. Ve všem jsem vyhověl a získal chovnost. Znovu jsem se tam setkal s mým bratříčkem a sestřičkami z vrhu spolu s paničkou chovatelkou a jejím synem Lukáškem, se kterým jsem si hodně hrával. Měl jsem dvojí radost a byl to pro mě příjemný den. Navíc jsem došel ke zjištění, že mám své kvality, které se mohou zhodnotit při výstavní kariéře.

Proto jsme se domluvili s paničkou chovatelkou a udělali strategii do konce roku 2006. Rozhodli jsme se zúčastnit se MV Nitra dne 5.11.2006 a MV Praha dne 18.11.2006

Moje dostihová kariéra

V průběhu častých konzultací páníčka s paničkou chovatelkou, které byly neocenitelnými poznatky, padlo i to, že každý chrt ve své přirozenosti by měl zkusit běhat dostihy. Mého páníčka jímala hrůza, protože z Kejzinky vychovali domácího pejska a teď ještě k výstavám, výmysl, běhat dostihy. Já také na to koukal s otevřenou tlamou když se domlouvali.

Dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se s paničkou chovatelkou domluvili, že zkusíme nějaký dostihový trénink. Jelikož už byl závěr sezóny, jeli jsme dne 14.10.2006 na čumendu do Kolína na dostih Kolínská podkova. Byla to krátká dráha 280 metrů. Znovu jsem se tam potkal s paničkou chovatelkou, jejím synem Lukáškem a s mými sourozenci, bývalými kamarády ze smečky.

Najednou, slovo dalo slovo, a páníček domluvil s pořadateli jeden sólo běh. Byl jsem z toho vyděšený. Vůbec jsem nevěděl o co jde. Přišel jsem k takovým velkým železným krabicím a najednou jsem byl za mříží. Na boku stál páníček. Najednou se tam objevilo nějaké střapaté zvíře, mříž se otevřela a zvíře začalo utíkat. Tak to teda ne, mě chrtovi jen tak něco neuteče. Pádil jsem jak jsem mohl až jsem to dohonil na konci dráhy v pískovišti. Mezitím tam zkratkou přiběhl i páníček, hodně mě chválil a měl velkou radost. Nevím teda z čeho, protože to zvíře, kdyby nezastavilo, by mě stejně uteklo. Panička chovatelka byla také ráda, tak se dohodla s páníčkem a ten zaplatil ještě dva běhy.

To už jsem ale běžel se svými sestřičkami. To jsou už zkušené dostihové harcovnice. Dostal jsem startovní číslo a běželi jsme jako vítr, ale tu potvoru jsme stejně dohonili až zase v tom pískovišti, kde na nás počkala. To jsme si potom ještě jednou zopakovali. Páníček si potom nechal vypsat tréninkovou kartu a zjistil, že jsem vlastně splnil podmínky pro udělení dostihové licence, kromě měření, které jsme o dva týdny prošvihli. Ale kdo to mohl tušit, že se mi to bude tak líbit.

Ihned za 14 dnů 24.1.2006 jsem si ještě zajel na poslední měřený trénink. Bylo krásné podzimní sluníčko a sešla se tam prima parta. Dráha byla už klasická, pro nás italské chrtíky 360 m. V prvním běhu jsem zpotil a vyděsil páníčky, protože hned za první zatáčkou jsem zakopl a udělal tři kotrmelce. Jakmile jsem se vyhrabal na nohy, uviděl jsem v dálce tu potvoru třapatou a správně jsem se naštval. Zase jsem ji dohonil v pískovišti, ale tentokrát jsem jí řádně pokousal. Mrchu jednu. Ve druhém běhu jsem si to už užíval a proběhl jsem to v plynulém stylu.

Teď už jenom měření na prvním dostihu roku 2007 a mohu závodit. Jak se bude dařit, to sice nevím, ale jedno vím, že dostihy mě baví asi více než výstavy. Neskonale mě irituje, když vidím své soukmenovce v náručí svých páníčků zabalených do deky, to já až tolik nemusím. Mimochodem, páníček mi pořídil slušivé čísla a také košík, nejraději mám žlutou pětku. Na košík si budu muset ještě zvyknout. Jako bych já mohl někoho pokousat. Vždyť jsem přece hodný, nebo snad né?