O nás


Jak to vůbec vše začalo...
 
Páníček Vašíček, panička Janička, šéf-dopisovatel Dízíček, babička Kejzinka, můj synek Akimek, Akimkův potomek Bonýsek holomek, můj vnouček Econek.
 
Jmenuji se Dio Diesel Bugsy. Jsem Italský chrtík a narodil jsem se v měsíci lásky, dne 23. 5. 2005 v Praze v chovatelské stanici Bugsy. Mám velice kvalitní původ.
Můj tatínek Ronaldo des Princes de Kazan se dostal až do Japonska a moje maminka Holly Di Branco Piccolo má hodně úspěchů na výstavách a dobře běhá i dostihy. Nakonec pokud chcete, podívejte se na můj průkaz původu.
Narodilo se nás ve vrhu celkem šest, moji rodiče dávají výhradně šedé zbarvení. Naše panička chovatelka je zkušená, takže se o nás spolu s naší maminkou Holly pečlivě starala. Moc si toho nepamatuji, protože jsem se buď cpal nebo spal.
Nezapomenu na moje první setkání s veterinářem, tam jsem dostal injekci, ale nejsem žádný bolestín, takže jsem to přešel s nadhledem. Dodnes mi to nedělá žádný problém. Také si pamatuji, že nás panička chovatelka, paní Baxová, hodně vozila v autě v přepravce, to abychom si zvykli na cestování. To víte, výstavy, dostihy, to se člověk nacestuje. Zvykl jsem si a jakmile v autě zavrčí motor, tak zalezu do pelíšku a všechno to trmácení prospím.
Čím více jsme vyrůstali, tak se začala projevovat spíše moje submisivní povaha, takže jsem musel neustále se svými přidrzlými sourozenci svádět boj o místo ve smečce. Moje panička chovatelka měla se mnou velké plány, zejména na dostihové scéně. Proto mě překvapilo, když se najednou na dostizích v Mladé Boleslavi, kam jsme jeli na čumendu, objevili nějací človíčkové s fenkou italáčka, kteří si nás začali prohlížet pořád se mě snažili hladit a dotýkat se mě a hodně dlouho se bavili s mojí paničkou chovatelkou.
Asi za týden se znovu objevili v našem pražském bytě, podepsali si s naší paničkou chovatelkou nějaké papíry, dali jí nějaké malé papírky, vzali mě do ruky a najednou jsem byl v cizím autě, cizím pelíšku a jelo se. Ale co, spokojeně jsem usnul aniž bych tušil, že nastává nová etapa mého života.
 
Přijeli jsme do daleko menšího města než je Praha. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Děčín. Okolo města a i ve městě je krásná kopcovitá, zalesněná krajina. Zaparkovali jsme u řeky před domem v samém středu města. V přístavu stála zrovna obrovská loď, takovou jsem ještě nikdy neviděl. Dům byl velmi pěkný, vynesli mě do prvního patra a vstoupili jsme do bytu. Byt byl veliký, všude plno místa.
Najednou se objevil dospělý italský chrtík, snažil jsem se ho hned očuchat a zjistil jsem, že je to ta fenka z Mladé Boleslavi, moje budoucí starší sestřička Kejzinka (Casey).
Co je to tady za vetřelce, si myslela a svým páníčkům to dávala skoro týden poznat. Ze začátku jsme se vůbec moc nekamarádili. Docela ji chápu, své páníčky už měla zmáknutý a najednou se musela o ně dělit. Navíc, já jsem vzhledem ke své výchově vyžadoval daleko více pozornosti.
Co mi bylo jasné ihned na začátku bylo to, že je zde primární pořádek a čistota. Pejskové jsou tu namísto dětí, které už jaksi odrostly a žijí své vlastní životy. Dostali jsme svá práva, ale nastaly nám také povinnosti.
Naprosto úžasný je výhled z oken na řeku, přístav a zímeček na skále, který je v noci, společně s nábřežím nádherně osvětlen. Také první západy slunce byly pro mou romantickou duši kouzelné. Časem jsem se naučil v době, kdy jsme s Kejzinkou sami doma, vyhlížet z okna. Skvělé místo je na opěradle sedací soupravy v obýváku.
 
Mohlo to být všechno jinak. Moji páníčkové, když se rozhodovali pořídit si ještě druhého pejska ke Kejzince, ještě netušili co je čeká. Jak jsem již uvedl, moje panička chovatelka měla se mnou velké plány. Když ji moji současní páníčkové doslova ukecali, museli jí slíbit, že zkusíme moje šance na výstavách. Nevěděli o tom nic, takže páníček začal shromažďovat vše dostupné. Nejprve četl a četl, potom se ptal a ptal a potom jsme začali trochu trénovat.
Moje první výstava byla MV Nitra dne 6.11.2005. Ve třídě štěňat jsem získal VN a přivezl jsem si žlutou stužku. Rozhodčí byl pan László Erdös z Maďarska. Byl jsem na to náležitě hrdý.
Potom v rodině páníčků nastal problém, kdy dlouhodobě vážně onemocněli jejich oba rodiče a po všech peripetiích a po všech možných nemocnicích, to stejně dopadlo, na jaře v roce 2006, špatně. Moje výstavní kariéra tím dostala skluz. Postupem času se dostaly věci do normálu, udělali jsme si hezkou dovolenou na horách a v Chorvatsku.
Dne 3.9.2006 jsem absolvoval v Mladé Boleslavi bonitaci. Seznámil jsem se tam s panem Marešem a paní Marešovou z jejichž linie Skarak pochází Kejzinka. Hodnotila mě paní Ubrová, která měla k mé nezkušenosti pochopení i když si myslím, že jsem tam ostudu neudělal. Ve všem jsem vyhověl a získal chovnost. Znovu jsem se tam setkal s mým bratříčkem a sestřičkami z vrhu spolu s paničkou chovatelkou a jejím synem Lukáškem, se kterým jsem si hodně hrával. Měl jsem dvojí radost a byl to pro mě příjemný den. Navíc jsem došel ke zjištění, že mám své kvality, které se mohou zhodnotit při výstavní kariéře.
Proto jsme se domluvili s paničkou chovatelkou a udělali strategii do konce roku 2006. Rozhodli jsme se zúčastnit se MV Nitra dne 5.11.2006 a MV Praha dne 18.11.2006. A tak začal celý ten výstavní kolotoč, který doposud trvá a jehož výsledkem jsou super výsledky doma i v zahraničí. Co všechno, najdete na mém profilu...
 
V průběhu častých konzultací páníčka s paničkou chovatelkou, které byly neocenitelnými poznatky, padlo i to, že každý chrt ve své přirozenosti by měl zkusit běhat dostihy. Mého páníčka jímala hrůza, protože z Kejzinky vychovali domácího pejska a teď ještě k výstavám, výmysl, běhat dostihy. Já také na to koukal s otevřenou tlamou když se domlouvali.
Dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se s paničkou chovatelkou domluvili, že zkusíme nějaký dostihový trénink. Jelikož už byl závěr sezóny, jeli jsme dne 14.10.2006 na čumendu do Kolína na dostih Kolínská podkova. Byla to krátká dráha 280 metrů. Znovu jsem se tam potkal s paničkou chovatelkou, jejím synem Lukáškem a s mými sourozenci, bývalými kamarády ze smečky.
Najednou, slovo dalo slovo, a páníček domluvil s pořadateli jeden sólo běh. Byl jsem z toho vyděšený. Vůbec jsem nevěděl o co jde. Přišel jsem k takovým velkým železným krabicím a najednou jsem byl za mříží. Na boku stál páníček. Najednou se tam objevilo nějaké střapaté zvíře, mříž se otevřela a zvíře začalo utíkat. Tak to teda ne, mě chrtovi jen tak něco neuteče. Pádil jsem jak jsem mohl až jsem to dohonil na konci dráhy v pískovišti. Mezitím tam zkratkou přiběhl i páníček, hodně mě chválil a měl velkou radost. Nevím teda z čeho, protože to zvíře, kdyby nezastavilo, by mě stejně uteklo. Panička chovatelka byla také ráda, tak se dohodla s páníčkem a ten zaplatil ještě dva běhy.
To už jsem ale běžel se svými sestřičkami. To jsou už zkušené dostihové harcovnice. Dostal jsem startovní číslo a běželi jsme jako vítr, ale tu potvoru jsme stejně dohonili až zase v tom pískovišti, kde na nás počkala. To jsme si potom ještě jednou zopakovali. Páníček si potom nechal vypsat tréninkovou kartu a zjistil, že jsem vlastně splnil podmínky pro udělení dostihové licence, kromě měření, které jsme o dva týdny prošvihli. Ale kdo to mohl tušit, že se mi to bude tak líbit.
 
Ihned za 14 dnů 24.1.2006 jsem si ještě zajel na poslední měřený trénink. Bylo krásné podzimní sluníčko a sešla se tam prima parta. Dráha byla už klasická, pro nás italské chrtíky 360 m. V prvním běhu jsem zpotil a vyděsil páníčky, protože hned za první zatáčkou jsem zakopl a udělal tři kotrmelce. Jakmile jsem se vyhrabal na nohy, uviděl jsem v dálce tu potvoru třapatou a správně jsem se naštval. Zase jsem ji dohonil v pískovišti, ale tentokrát jsem jí řádně pokousal. Mrchu jednu. Ve druhém běhu jsem si to už užíval a proběhl jsem to v plynulém stylu.
Teď už jenom měření na prvním dostihu roku 2007 a mohu závodit. Jak se bude dařit, to sice nevím, ale jedno vím, že dostihy mě baví asi více než výstavy. Neskonale mě irituje, když vidím své soukmenovce v náručí svých páníčků zabalených do deky, to já až tolik nemusím. Mimochodem, páníček mi pořídil slušivé čísla a také košík, nejraději mám žlutou pětku. Na košík si budu muset ještě zvyknout. Jako bych já mohl někoho pokousat. Vždyť jsem přece hodný, nebo snad né?
 
Nechci je chválit, oni to budou číst a byli by namyšlení, ale musím říci, že jsou přísní a báječní. Rád je poslouchám, protože nevyžadují blbosti a co je možné, máme spolu s Kejzinkou dovoleno. Berou nás všude sebou i na dovolenou do nebo do zahraničí Užil jsem si své první narozeniny a byl jsem z toho pořádně vykulený. Kejzinka to slaví takto každý rok a už je na to zvyklá.
Když jsme doma, tak se buď povalujeme, nebo si páníčkové s námi hodně hrají. Když jsme venku, tak chodíme na procházku po okolí, většinou naší oblíbenou trasou podle vody. Potom skončíme někde na pivku, já ho nepiju, Kejzinka ano. Já mám raději kafíčko s mlíčkem. Hodně často chodíme s páníčkama na večeři do restaurace. Moji páníčkové jsou zapřísáhlí nekuřáci, takže máme své oblíbené hospůdky s oddělením pro nekuřáky, nebo v létě chodíme na terasy. Máme své jisté, takže při jídle ležíme páníčkům způsobně na klíně a víme, že na závěr dostaneme nějaký ten kousek masíčka.
Jinak jsme na granulkách a ještě máme hodně různých psích pamlsků a vitamínů. Za to páníček utrácí hodně peněz, všechno spolu vybíráme na internetu. Nemohu se vždycky dočkat, až příjde paní pošťáčková. Já nevím, co mají ostatní psi proti pošťákům, já je prostě miluju.
.
Kejzinka, správným jménem Casey Fi-It, se narodila 4.8.2001, daleko, daleko od Děčína, v blízkosti Ostravy. Tatínek byl Woody Skara a maminka se jmenuje Cathy Bohemia Skara. Ve vrhu byly celkem dvě holčičky a jeden kluk. Všichni měli zbarvení isabel.
Mojí páníčkové nikdy pejsky nechovali. Páníček je perfekcionalista, takže rok dopředu se začal učit vše potřebné a vybíral jakého pejska si pořídit. Chtěl pejska, aby byl nějak výkonný, žádného gaučáka. Jelikož by jim bylo líto mít velkého pejska v činžáku bez zahrady, koketovali nejdříve s myšlenkou Wippeta. Nakonec skončili u italského chrtíka. Dohodli se s chovatelkou paní Šírovou a jeli 300 km podívat se na měsíční štěňátka. Pochovali si je a vybrali si právě Kejzinku, která byla velikostí prostřední.
Jakmile byla štěňátka připravena k odběru, jeli páníčkové znova 300 km. Po příjezdu viděli trojičku uprostřed her. Panička se hrnula hned k prostřednímu velkému štěňátku, byl to pejsek. Zkusila roztomilé nejmenší štěňátko a byla upozorněna, že je to Cathy. Zbývalo tedy třetí, nejtlustější štěňátko, s věčnou chutí všechno sežrat. Pohříchu, musím konstatovat, že Kejzince to zůstalo a nebýt důslednosti páníčků, stal by se z ní asi jezevčík na vysokých nohách. Já pouze tlumočím, co znám z vyprávění.
Když přijeli domů, tak všichni byli s Kejzinky pobláznění. Kejzinka tam, Kejzinka sem, zkrátka Kejzinka si užívala rozmazlování. Nějaké vystavování nebo dostihy, s tím se nepočítalo. Zkrátka mazel. Je pravdou, že umí co je potřeba, ale jenom když chce nebo něco dostane. To umí i to co neumí. A nastal koloběh, Kejzinka štěně, vánoce, dovolená a tak dále dokola. Až do doby než jsem se zjevil já, Dio Diesel Bugsy.
 
Třináctého, ale ne pátek, 13. září 2007. Můj radostný den. Oznamuji tímto všem svým přátelům, příznivcům i svým nepřátelům a nepříznivcům, že po krátkém milostné vzplanutí s Hildou z Kopfsteinu, se nám narodilo pět potomků. Čtyři kluci a jedna holka.
Páníčkové považovali za svou povinnost rozšířit naší smečku o prvorozeného synka. Na náš výběr si páníčkové objednali odborného poradce, který dorazil v osobě paničky chovatelky. Panička chovatelka výběr páníčků nakonec schválila, zejména v okamžiku, kdy páníček začal blbnout s igelitovým pytlíkem a Akimek v pěti nedělích za ním šel a snažil se ho pacičkami dohonit. To jsme zírali všichni.
Ani ne za měsíc přivezl páníček mého synka Akimka. Cestoval bez problémů, jakmile ho páníček vyndal z tašky, tak se choval skutečně jako doma.
No, kdybyste viděli ten pohled Kejzinky. Hned druhý den vzali páníčkové Akouše na dostih do Boleslavi. Vybavili ho startovním číslem, aby se náležitě představil všem známým. Je to pózista. S předváděním neměl problém.
 
Naše zlatíčko je strašně hodné. Za noc si 1x zakňučí na vyčůrání, stačí ho položit na zem a on si přes celý byt doběhne do pracovny, kde má plenku v boudičce. Momentálně je to jeho WC. Přes den si také chodí sám. Jinak na páníčkovo zavolání přiběhne odkudkoliv. Poslouchá více než my s Kejzinkou dohromady. Dnes jsme byli opět všichni u pana doktora, tentokrát ale na manikúře. Dělal nám všem drápky. Nevím, kde se v Akimovi bere ta bezproblémovost. První střihání drápků a on se snad ještě šklebil. Přes den je buď hyperaktivní nebo spí.A to tvrdě. Nic mezi tím.
 
No to byl blázinec. Naši páníčkové se stěhovali do nového domečku a nám o tom vůbec neřekli. Já jsem si sice říkal na jaké velké závody jedeme v takovém nečase, když se balily kufry a různé bedýnky. Náš byteček totiž prodali se vším zařízením, takže si mysleli, že půjdou jenom tak nalehko. Ale těch zbytečností, my pejskové máme jeden kožíšek a dva oblečky a stačí nám to. A oni? No hrůza. Na tu jejich plešatost musí mít tolik hadříků a na packy tolik bot. Být člověkem je asi nahouby. Stěhování jsme nezažili protože nás dali na hlídání.
Večer nás vzali do domečku. To jsme teda čuměli. Není sice ještě úplně zařízen, ale podlaha je z neklouzavé dlažby a ještě zespoda vytápěné. To se to krásně leží, když to hřeje na bříško. Je pravda, že jsme na polosamotě v krásné přírodě, ale okolo domu je ještě kruté staveniště. Bude se ještě dostavovat garážové stání, bazén a ostatní terénní úpravy včetně oplocení. Takže snad někdy na jaře projdeme bez bláta. Páníček nás rovnou nosí do sprchy protože máme od bláta i bříško. Akimek roste a je to darebák. Pořád mě kouše, o všechno se tahá. Bude to tvrďák.
 
Tak nám ten náš dareba roste. Všichni jsme od něho pokousaní, jenom z Kejzinky má Akimek trochu respekt. Ale stejně je pořádně přidrzlý. Já mám nyní tak trochu válecí období, už by to chtělo něco zase dělat. Páníček mě slibuje trénink, ale zatím se u nás trénují spíše řemeslníci. Protože ještě nemáme pět měsíců objednané dveře, tak vždy, když je třeba eliminovat naší zvědavost a vlezlost, tak nás páníček zahradí dvěma prázdnými plastovými přepravkami. Běda, když bychom je chtěli odstrčit. To dostaneme vždy vynadáno. Já jsem ale objevil systém. Nenápadně vždy udělám mezi nimi škvírku, tou se protáhne Akimek, my pochopitelně za ním a vynadáno dostane on… Dobrý ne.
 
Bláhově jsem si myslel, že když Akimek nebude mít špičáky, tak mě přestane kousat. Omyl, štípe jako husa, všechno mě bere a páníčkovu ruku si šteluje na stoličky, čímž z páníčka vyrazí vždy toužebně očekávané „Auvajs“. To je potom spokojený. Výhružné vrčení Kejzinky ho nechává klidným a když po něm vystartuje, tak ji zkrátka štípne, ona bolestínsky kvikne a je hned jasné, kdo je vítěz. Je strašný závislák na páníčkovi a mám co dělat, abych si uhájil své mazlící privilegium. Už se těším, až vezmeme Akimka na dráhu do Kolína, kde s ním páníček zkusí kousek rovinky.
Tyto útržky zážitků soužití smečky s Akimkem jsou jenom střípky krásných chvilek štěněčího života. Kolotoč výstav a nácviku běhání toto plíživě ukončilo a Akimkovi nastaly i povinnosti. Smečka se vrátila opět do rovnovážného stavu a je připravena, snad, někdy příště, na dalšího vetřelce. Třeba tatínek Akimek, dobrý ne?
 
Akimek nám vyrostl v krásného a rychlého pejska. Stal se minimálně stejně úspěšný jako já. A kdo by to byl řekl, začal chodit za holkama. Pochopitelně to nezůstalo bez následků. A z jednoho takového  vzplanutí z mého rodu Bugsíků, Perlou Ferrite Bugsy se narodily 4 štěňátka. Moji páníčkové již předem avizovali, že nás čeká přírůstek. Vybrali si toho nejakčnějšího kluka. No, a nyní si ho užíváme doma. Jmenuje se Bon Boa Annaperla, říkáme mu Bony, Bonýsek, Boňas. Pozor, panička je alergická na oslovení Boník, Boníček. Je to akční lump, tak trochu nevychovatelný. Zatím. Ale geny, ty teda má po mě. Není vzteklý po Akimovi, nežere ostatní psy a zájem o kůžičku má náramnou. Páníček ho neopruzoval s výstavami v pupy, tak jak to dělají známí výstavní notorici, ale věnoval se jeho výchově na kůžičku. Štěněčí léta jsou pro pejska strašně důležitá, tak jako dětství pro člověky. Hra musí převládat nad povinností. Ale nebojte se, o výstavním Bonýskovi ještě uslyšíte a možná pár lidí z toho bude bolet hlava.
 
 
TOPlist