Italian Greyhounds – Italský chrtík Dio Diesel Bugsy

Na mistrovství s námi jel páníček sám. Panička se vyhřívala na dovče na sluníčku a my přijeli do Ráby studené zamračené a deštivé. Jeli s námi na čumendu Císařovci. Po Forestovi zatím nemají žádného nástupce. Páníček vzal i mne, na naše takové malé mistrovství s Táníkem. Oproti ostatním, zejména změřeným přerostlíkům, jsme přece jenom pomalejší. Ale co, radost z běhu, mě ani taková hovadina nevzala. Já byl zvědavý na mého synka Akimka a na jeho nevěstu Perlu. Až budu dědečkem jejich potomstva, abych se nemusel stydět. Potkali jsme se tam také se Chamsinkou a jejími páníčky, s Jankou Mrázovou, která nám ukázala Akoušovi potomky. Ten jeden je obzvlášť nádherný. V pátek jsme se utábořili, střihli jsme si veterinu a my šli do hajan. Páníčkové, jako obvykle popíjeli a se stoupajícím alkoholovým opojením méně slyšeli a halekali jako kráva. No a potom se v tom vyspěte. S narůstajícím časem, asi aby si stačili všechno říci, mluvili všichni najednou. Ráno bylo vše zapomenuto a šlo se na věc. Italáci začínali a protože počasí bylo naprd, tak asi naschvál, se startovalo téměř o hodinu později. To bylo okamžité mínus pořadatelům. I když šlo vše potom hladce, přesto se časový skluz nepodařilo dohonit a celkově se končilo za tmy. Nejdříve šli fenky. Bezkonkurenční drobná finská fenka byla nejrychlejší a po každém běhu se vyznačovala absolutní ztrátou orientace a paměti, ani panička jí nemohla odlovit. Trvalo to hodně minut, než ji společnými silami s pořadateli spacifikovali. Takto se ale italák nikdy nechová a páníček v tom měl docela jasno. Perla zaběhla výborný čas a měla velkou šanci na finále. V druhém běhu, při kontaktu právě s finkou otočila hlavu a bylo po ptákách, vlastně po Perle. Dostala diskvalifikaci. A když ve finále Chamsince ujeli na blátě nohy a doběhla až šestá, tak vlastně nebylo co slavit.

Já šel hned v prvém běhu s Braienem. U mě jasný, páníček kvitoval, že jsem běžel s chutí, neflákal jsem se a v pohodě doběhl. Pouštěla mě Marcela Císařová. Ne že by přesedlala na italáky, ale naše běhy s Akoušem šli po sobě a to by páníček nestihl. Mě to je jedno, kdo mě pošle na toho třapatce. Akouš měl pro něho příznivý box, šestku. Po startu byl dost rychlý. V zatáčce ho nejdříve vytlačil a křápnul někdo a potom i Direto. Dostal se až na samý vnější okraj. V poslední zatáčce zapnul forsáž a stáhnul všechny a doběhl s přehledem druhý. Nádherný výkon. V druhém běhu, u mě klasika, ale byl jsem opět rychlejší než Táník. Vsadili jsme se o kost, takže mi jí Táník dluží. Akouš běžel tentokráte s Yodou, což slibovalo dobrý čas. Co se stalo, to už bylo mimo chápání. Po dvou kolizích v prvním kole, další a horší i v druhém kole. Po startu chtěl Akouš proběhnout mezi Diretem a Zefirem. Ti ho sevřeli tak, že musel zpomalit a oběhnout oba vnějškem. Jenže při míjení Direta, ho ten hajzlík opět vytlačil ještě více do strany. Forsáž v poslední zatáčce pomohla stáhnout 15 metrů a stačila na předběhnutí Zefira, Bird uhájil druhé místo v běhu o dvě setiny. Jenže na postup do finále jsme potřebovali čtyři desetiny. Pozitivem ale byly dva poznatky. Akouš je opravdu rychlý a pokud by běžel optimální dráhu celé kolo bez kontaktu, tak může být opravdu dobrý. V jeho proporcích určitě. Druhým poznatkem je to, že po opravdu hodně tvrdých kontaktech, nejenom se dokázal zrychlit, ale hlavně vše ustál absolutně čistě. Vše budeme mít na filmu, takže páníček se jistě poučí a slíbil nám, vlastně Akoušovi, že tentokráte budeme mít opravdu nekompromisní zimní přípravu.

Vítěz ve fenách a v podstatě i ve psech byl vcelku jasný. Finku nikdo nedohnal a Braien měl daleko lepší fazónu než Yoda, takže celkem v pohodě zvítězil. Je po hříchu, že dopingové komisaře jsme viděli až druhý den. Potvrdilo se, že výšky psů v současné době nikoho neiritují a to se týká i vipetářů. Kdybych tak uměl mluvit, tak bych páníčkovi řekl: „Blbečku, tvoje velké ambice vyžadují velkého psa a ne takové nedochůdče jako je Akouš.“ Třeba se z toho poučí a vyhlídne Akoušovi nějakou obrovskou něvěstu. Ale to páníček neudělá, protože čistota chovu mu je nade vše. Akouš má Perličku a to se ještě uvidí, jako liniovka při jejich schopnostech, by to mělo být opravdu dobré kvalitní spojení. A třeba ještě budeme moci potvrdit české zapomenuté přísloví: „S poctivostí nejdál dojdeš.“ Páníčkovi jsme udělali radost a druhý den byl čas sledovat naše vipetí kamarády a ostatní, jak se ve slunečném příjemném počasí perou o tituly. Domů jsme vezli do Ústí jednoho rezouna, Bretta. Jeho páníčkové pokračovali na dovču na jih. Čuměl jako puk, když šel do naší klece v autě. Velikostně dobrý, ale na výšku to nebylo ořechové. Musel si připadat jako na vojenském plazícím polygónu. Akouš jel v boudičce, kam mě parchant nechtěl pustit, takže já se povaloval Marcele na klíně nebo vedle boudičky jsem si vyhrabal v dekách pelíšek. To víte, ponorkovka není jenom u lidí. Za mistrovství si pořadatelé zaslouží pochvalu, vcelku bez problémů. Asi více těch hajzlíků i když ty stávající byly opravdu vždy uklizené, chyběla lepší orientace o číslech běhů. Jinak opravdu příjemné prostředí, vše fungovalo.

Neplánované je vždy pěkné. Naši kámoši Kunešáci z Vysočiny si jeli ke Stáně Beránkové pro vipetí štěňátko. Cyrilek a Míťa dostali nového brášku. Je to náhrada za tragicky zahynuvšího Ejdžíka. Cestou zpět se zastavili v našem domečku, podívat se jak a kde žijeme. Stáňa si to nenechala ujít protože to má kousek a přijela také. Bylo to hektické, ale super. Vypadalo to, že si sedneme venku, ale začalo pršet, tak jsme se přesunuli dovnitř. Čtyři dospěláci, Lubošek, naši 3 italáci, 6 vipetů a 1 australák, Drak, tak se jmenuje. Ten byl prohlášen jako venkovní pes, takže byl vykázán na terasu, chudák. Akim se tradičně zamiloval do vipetí holky, takže zase lítal s čumákem u jejího zadku.

Jemu je nějaký hárání šuma fuk. Dali jsme si kafčo, Stáňa zkontrolovala jestli jsem upek dobrou bábovku. Krásně jsme si pokecali, bylo to fakt příjemné odpoledne

Do Kolína jsme dorazili přesně na poledne. Všichni už měli v podstatě odběhány první běhy a začali běhat druhé běhy. Páníček nás oblékl a rozchodil a šlo se na to. Nejdříve jsme běželi oba každý sám sólíčko. Nic moc, přece jenom se projevilo to naše ležení v autě. Ale protáhli jsme si párky. Italáků tam bylo víc. Jednak tam byla smečka od Šebestů a i noví majitelé Šebestích štěňátek. Druhý běh jsme si dali spolu s Perlou ve třech. Výsledek by jasný, já si doběhl turistické tempo, Akouš doběhl pár metrů za Perlou. Ta ukázala, že jí to zase běhá dobře. Domů jsme dorazili, my odpočatí a páníček utahaný, že nám nechtěl ani házet balónek. Taky houby vydrží.

Páníček hlásil Boleslav kvůli Introvi. Akouš potřeboval jednoho CACIBa. Ze psů byli hlášeni pouze dva do šampiónů a jeden do veteránů. Šance? Zdání klame. Akouš byl v šampiónech s Kewinem. Měl s ním sice lepší bilanci, ale Kewin je velice úspěšný a Intra si splnil týden před tím v Lipsku. Počasí bylo hrozné, při příjezdu lilo jako z konve. Páníček nás po zaparkování vyvenčil a tentokrát jsem velice kvitoval, že mě nechal ležet v autíčku.

Akouš se nesl v boudičce schovaný, zatímco páníček mokl. Psychicky se to na páníčkovi poznamenalo tím, že šel do auta pro výstavní vodítko, přišel s pouzdrem na číslo, takže mazal znovu pro vodítko. Na řadu šel Akouš čtvrtý z kruhu. Začalo se sice později, ale v deset bylo vymalováno. Tentokrát souhra trochu skřípala, Akouš cpal při chůzi hlavu pořád dolů, páníček mu ji tahal nahoru a bral mu kyslík. V postoji zase Akouš dlouho nevydržel a pořád se musel korigovat. Nic moc. Naštěstí to asi bylo ovzduším, protože ostatním to také moc nešlo. Kewin se předvedl trochu lépe, ale rozhodčí na férovku upřednostnil Akoušovo tmavé oko. Jinak kluci byli oba pěkní. I takové maličkosti však rozhodují. Dostali jsme CACIBa, mise byla splněna. O BOBa to byla formalita, neboť skutečně páníček ani Akouš nebyli v optimální formě. BOBa dostala fenka z mladých. Pro nás to byla výhra, neboť jsme potřebovali rychle vypadnout na trénink do Kolína. A tak se i stalo.

V Křešíně jsme ještě nebyli. Páníček trošku zabloudil, ale nakonec se nám podařilo dojet k dráze. Sice ze zadu, ale... Příjezdová cesta přes les byla hrozná a štěstí, že nepršelo. Ke startu a cíli jsme museli po sjezdovce. Nakonec páníčkové dolů donesli židličky, stan, ohrádku a ještě pár propriet. Vše za nespokojeného páníčkova bublání. Usídlili jsme se u Císařovců, kteří si přijeli vyzkoušet coursing. Ve vesnici byla velká sláva, takže se po place rozléhala muzika. Sluníčko pálilo, takže stín se platil zlatem.

Trať byla technicky poměrně náročná. Zase jsme tradičně byli jenom dva. Začínáme mít na společné běhání ponorkovou nemoc, Děláme zbytečné chyby. Už v prvním běhu jsme na chvíli třapatce na horizontu ztratili. Druhý běh, který se běžel na levo se nám hrubě nepodařil. Páníček konstatoval, že nás hůře běžet neviděl. Akouš mě na první kladce nepochopitelně zkřížil dráhu, čímž jsem ztratil kontakt s návnadou. Potom jsme tam běhali jako blbové a hledali. Ještě štěstí, že nám to potáhli dál, takže za polovinou trati jsme třapatce uviděli a potom v pohodě doběhli. Páníčkům jsme ale moc radosti neudělali. Tentokrát hlavně hořel Akouš. No nemůže být každý den posvícení, hlavně zdraví.

Po dlouhé době opět dráha. Po ještě větší době jsem se potkal s mým kámošem Čikounem, jeho smečkou, včetně moji ségry Divinky. Akouš měl zase rande se svoji budoucí nevěstou Perlou, jejími dvěma potomky a novým přírůstkem z Itálie.

Někteří mrňousové už zkoušeli rovinky a měli super příklad, Čikounka, který si na rovince trochu protáhl kostru. Divinka si také střihla rovinku. Mezi běhy páníčkové zapili můj úspěch na ME v coursingu šampáněm spolu s faraoňáky, Faldíkovci, Kunešovci a vůbec se všemi, kteří se připletli do cesty. Zdroje vyschly velice rychle, ale dobrá nálada zůstala. Zkrátka prázdninový víkend s běháním. Účastníků nebylo tentokráte moc, takže vše šlo vcelku hladce a rychle. My běhali ve čtveřici, já, Akouš, Táník a Perla. Na boxech jsme se dohodli, takže Perla šla z jedničky, já ze trojky, Táník ze čtyřky a Akouš ze šestky. Běhy byly opět jako přes kopírák. Perla první, Akouš druhý a na závodění jsme byli pouze my s Táníkem. Jelikož jsem na dráze nebyl hodně dlouho, musel jsem se dostat do tempa. V prvním běhu měl Táník skvělý start a v cíli mě porazil o 3 setiny, o nudli u nosu. Ve finále tomu bylo naopak, Táník měl blbý start a já ho porazil o 6 setin. Perla udělala vždy Akouše o půl vteřiny a nás tak o 2 vteřiny. Akouš je ale beznadějný případ, na dráze neskutečně blbne. Kdyby mu to tak někdy vyšlo bez toho blbnutí, to by bylo super.... Jelikož se vyhlašovali zvlášť psi a zvlášť feny, tak jsme se vlastně o místo posunuli.

Tak z nás opadlo trochu té eufórie a začali jsme uvažovat kdyby... No mohlo to být ve Francii horší, ale spíše ještě lepší. Ale od začátku. Cesta proběhla v pohodě, prťavé Chardonnay nejde nenajít. Po cestě jsme obdrželi zprávu, že Akoušova milenka grejka Týna brala 2.místo a Šotek byl sedmý, což je k jeho věku super. Naši tréninkoví partneři nám nasadili laťku pořádně vysoko. Kemp byl pěkně připravený, ale byl trochu vzdálený od tratě a na hajzlíky bylo také daleko. Čím víc člověk popíjel, tím ho více bolela hlava a potom i nohy. No a ve Francii se nenapít, to snad není možné. My běhali v neděli, takže jsme měli sobotu na čumendu a páníčkové na posilování sebevědomí alkoholovým otupováním mozkových buněk. Tratě byly náročné, 700 metrů dlouhé. Pro velké psy vzhledem k náročnému profilu byly dostačující. Problém byl ale s tak zvanou dvojkou, která dost sekala zatáčky a tím docházelo k překračování přes lanko, takže byly nějaké bolístky. Navíc tam byla vyjetá 2m dlouhá kolej před první kladkou maskovaná v trávě. Jednička byla plynulejší a vedla hlavně po vrstevnicích. Diváci ale toho moc neviděli, neboť se většinou běhalo za horizontem. Pozitivem bylo to, že tratě nechali stejné i pro malá plemena, takže pro nás délka super. Páníčkové z běhu italáků moc neviděli. První dvojku trať šel Akouš třetí od konce a já poslední. Bylo teplo, foukal vítr. Na start jsme chodili dlouhou cestu z kempu co nejpozději. Akouš dostal jako soupeře jednoho z italských Vertragusů, Garciu. Po startu se Akouš trefil přesně do té brázdy od traktoru a před první kladkou si ustlal. Po třech kotrmelcích vyskočil na nohy a během vteřiny dohnal svého soupaře. Ten ale přestal sledovat třapatce a napálil to v plné rychlosti do jeho boku. Letecký den pokračoval. Dva metry kotoulu plavmo, modřina na boku, sedřená noha. Akouš nic, hup na tlapy a mazal. Jeho soupeř si mezitím nadeběhl do kopce a když se tam Akouš objevil s třapatcem, tak ho kousnul. Pořád hlavně lovil Akouše. Třeba ho chtěl osedlat.

Byly tam dva horizonty, takže návnada se jim ztratila. Naštěstí tam nebyli žádní samolibí namyšlenci jako v Mariánkách, takže návnadu potáhli dál a asi 50 metrů před cílem ji oba šulíni zmerčili a dohnali jí do cíle. Garcia dostal déčko a Akouš byl díky bodové ztrátě za zkažený závod odepsaný pro nějaké výraznější umístění. Můj soupeř byl belgický čoklík Expes. Byl fakt dobrý. Já měl nějak svázané nohy, nějak se mě vytratila výbušnost a i síla byla v prčicích. Technicky dobrý ale fyzicky nic moc. V závěrečném stoupání mě udělal a zakousl o 2 metry dříve. Měl i lepší dynamiku, takže dostal o 6 bodů více. Začátek mistrovství byl pro páníčky bolestný. Bedna se nám vzdalovala. Když jsme dostali rozlosování druhého kola, tak páníčka pomalu trefilo. Akouš dostal francouzského Blanca, kterému se ale první kolo nepovedlo ještě více než Akoušovi. Já dostal jednoho z dostiháků Vertraguse Zefira. Jeho, spolu s jeho stájovým kolegou zná dobře Akouš, který s nimi několikrát běžel. A běžci jsou to dobří. Pochopitelně jsme šli zase nakonec. Předposlední běh italáků patřil mě. A zase byl v něčem jiný. Po startu prasklo lanko ještě dříve, než jsme mohli třapatce vidět. No co, pokyn jsme dostali, oba jsme vypálili a začali hledat. Zefiro byl písknutím přivolán zpět, můj páníček pískal, křičel, běhal a prd mu to bylo platné. Já hledal. Naběhal jsem snad 200 metrů a když nikde nic, vrátil jsem se ke startu, ale i tam jsem kroužil. Přece někde ten hajzlík musí být, když ten naviják svištěl. Nakonec se mě podařilo ulovit na náhradní třapec. Dobrý, ale začala zase peripetie, jak mě z návnady sundat. Po pěti nekonečných minutách se to podařilo. Startovalo se okamžitě. Tentokrát jsem si to užíval. Zefirovi jsem od startu naložil 3 metry, za první kladkou jsem zakousl a přilehl třapec. Tahači se ho podařilo potáhnout dále, Zefiro mě předeběhl. Na deseti metrech jsem ho znovu předeběhl. Krásně jsem si to užíval. Zefiro si trochu více nadeběhl a dostal se přede mě. Opět jsem ho předeběhl a do závěrečného stoupání a krátké rovinky jsem šel vepředu. Tady se projevila ta moje předstartovní aktivita, takže mě trochu došly síly. Takže v cíli zakusoval Zefiro o 2 metry dříve. Po mém zákusu, když viděli pořadatelé beznaděj mě sundat, tak to rovnou ustřihli a dali novou návnadu. Nemohli si dovolit mít na jednoho psa čtvrt hodiny. Úspěchem bylo to, že jsem dostal o 3 body více než Zefiro, čímž jsem vlastně na férovku porazil budoucího Mistra Evropy. Po mě nastupoval Akouš a páníček nestíhal. Akouš, ale i jeho soupeř běželi nádherně, krásně si nadháněli a střídali se. Akouš byl rychlejší a dynamičtější. Před posledním stoupáním šel Akouš s náskokem ale opět si ustlal. Tři kotouly a v kopci ztráta skoro deset metrů. Přesto se zapnutým turbem na zbývajících padesáti metrech náskok nejenom stáhnul, ale zakusoval o 3 metry dříve. Oba byli ohodnoceni velice dobře. Akouš dostal 278 bodů, nejvíce ze všech psů, italáků a znamenalo to 7. až 10. místo za jedno kolo ze všech přihlášených 747 psů. O to více zamrzí zkažený první běh díky jeho soupeři, za což Akouš nemohl. Ale i tak byli páníčkové spokojeni, neboť měli jsme za sebou Damoklův meč. Po páníčkově loňském článku o ME v Mariánkách, mě označili za trotla, páníčky za blby, okruh našich přátel a známých se trochu smrsknul. Umíte si představit, že bychom tady vyhořeli? To by si nás vychutnali. Takhle ač o rok starší, „trotl“, jak jsem byl loni nazván, ukázal, že pravda zvítězila nad lží a nenávistí... Vyhlášení vítězů jsme si neskutečně užívali a bylo to pro páníčky velké zadostiučinění a velká odměna za úsilí, které nám věnují. Nebudete tomu věřit, ale ve Francii se mluví francouzsky. A to při všech oficialitách. Oproti loňsku, kdy se mluvilo výhradně německy, trochu anglicky a soukromně jsme měli povolenu češtinu...chichichi... No zkrátka, národní sebevědomí je asi odrazem vlastní historie. Organizace byla velmi dobrá, natahování fantastické, ostatní se sice nevyhnulo chybám, ale určitě nebyly tak zásadní jako loni. Švědsko bylo však lepší. Neustále mě irituje neschopnost dělat veterinu podle řádu. Umějí to snad jenom v Německu na některých dostizích a dokonalost sama byla ve Švédsku. Co říci na závěr. Vždy, když se daří tak se lépe rekapituluje. Ale objektivně vzato, pořadatelé odvedli kus poctivé práce a nemají se určitě za co stydět. A vězte, že z hlášených 30-ti psů z Česka jich bylo 14 na bedně. Vipetka Moira, Valentových se stala Mistryní Evropy, což je fantastický úspěch, škoda, že Anetka nezopakovala pěkný běh v prvním kole, druhé se jí nepovedlo. Miláček Akouše, grejka Týna byla druhá, tentokrát se našim kámošům rezounům podařilo obsadit stupně pouze napůl, titul sice nebyl, ale mlaďoch Jitky Tita navázala na slávu Dafiny a Jitka opět brečela. Druhých míst jsme měli celkem šest, asi dvě třetí a další. Moje hlava italáka tyhle statistiky nebere. Raději přikládám výsledovku. Asi jste čekali větší srandu, ale žádné mistrovství není sranda. Takže až příště.

Omlouvám se mým příznivcům za zdánlivou nečinnost. Páníček nám naordinoval individuální trénink. Plánovaný coursing v Nurnbergu a Grepinu odpadl z technických důvodů a nejeli jsme ani tradiční Chlumec a tak jsme do ME v Chardonnay bez závodu. S dráhou, ani výstavami se nerozptylujeme. To až po mistrovství. Raději si potrénujeme. A podmínky to nejsou standardní a jednoduché. Tradiční Kralupy, které využíváme, ty jsou vždy dlouhé s těžkou tratí. Nyní Pavel objevil nový terén. Což o to, reliéf i prostor je vynikající, balíky slámy v prostoru výborně matou, ale přece jenom tvrdá stébla a větší nerovnosti pro nás prcky, to není zrovna ořechové. Je tady velké riziko zranění. Ale na druhou stranu se naštěstí nic nestalo. Italáků nás běželo celkem pět. Překvapila hlavně osmiletá Quentýna, která udělala paničce radost a jako nelicencovaná proběhla náročnou a dlouhou trať parádně. Nádherně jí to bavilo a užívala si to. Fakt, výkon dne. Byl tam i kámoš Enrico, který sice trochu zaváhal v prvním běhu, ale ihned pokračoval dál. Druhý běh běžel pěkně. Jeho problém je s běháním s jinými psi, kdy to přehání s taktizováním a vždy si někde před koncem na třapatce počká. Někdy zase ne, je to taková svéhlavička. Ale baví ho to a to je důležité. První běh jsme vypálili s Akoušem tradičně. On více sledoval, já nadbíhal a to nadrzo i za balíky slámy, což se mě stalo osudným a zhruba v půlce jsem blbě zvolil směr a třapatce jsem ztratil. Navíc jsem díky Akoušové nezkušenosti, strhnul i jeho. Blbeček malý, nechápe, že nejsem neomylný. Pavel to dotáhnul až do cíle, takže tam jsme toho třapatce nakonec dohledali. Páníček musel dát zapravdu paničce, která chtěla, abychom běhali nyní už každý sám. Takže druhý běh jsme šli každý sólo a bylo to v pohodě. Akouše v tomhle obdivuji, on jde jako na dostihu v terénu, kde by si jiní polámali hnáty. Sice ho to párkrát vždy rozhodí, nebo jde na tlamu, ale vypadá to pěkně. Oproti loňsku si na mistrovství tentokráte neděláme ambice, můžeme jenom překvapit. Já určitě nemám takovou formu jako loni. No taky stárnu, nejsem už žádný zajíc. Držte nám palce a těšte se na reportáž z ME v Chardonnay. Doufám, že nebude tak „bombastická“ jako ty Mariánky.

Tak se k nám nakvartýroval ten nový dvounožec. No zatím spí, když nespí tak řve, když neřve tak se cpe. Je docela sympaťák, ale na hraní nám ho místo plyšáka nechtějí půjčit, takže se ani moc nekamarádíme. Sem tam z něho olízneme nějaké ty bacily a krademe mu hračky. Na dostih s námi jel páníček sám. Počasí bylo pěkné, výborná účast na dostihu, běželo 20 greyů a ty časy. 5 psů a 3 feny se dostali ve finále pod 28s, nejlepší čas byl 27,22s, což je výborné. Ani vipeťáci na tom nebyli špatně. Organizace závodu byla skvělá, pouze páníček se musel proměnit ve stonožku a lítal tam jako hadr na holi. Než nás stačil vždy obléci, připravit, vychodit. Na startu nám vždy pomáhal Marek Betka, ale protože jeho vipet startoval vždy před námi, na víc než boxy a odchyt neměl čas.

Běželi jsme ve třech spolu s Yodou na kterého nemáme ani jeden. Kvůli jeho výšce s ním ani moc nechtějí běhat v Německu. Jediné pozitivum bylo to, že jsme si zaběhali na kvalitní dráze, jinak Akim měl opět takový ten zvláštní den, kdy běžel jako blb. No oba běhy jsme se rozprostřeli ve více jak vteřinových rozestupech a bylo po dramatu. Na dráze si nyní chvíli dáme pokoj a budeme trénovat na ME v coursingu. Blbá zpráva byla, že nám tam Berndt Rahms oznámil, že coursing v Greppinu nebude, takže do ME nebudeme prakticky závodit. Budeme jenom trénovat.

Náš Akouš dostal oficiální potvrzení Deutscher Schonheits-Champion DWZRV, ještě očekáváme Deutscher Schonheits-Champion VDH, ten se ještě zpracovává. Páníček ještě nebyl na ČMKU pro Českého šampióna, takže nyní může Akouš už do třídy šampiónů a neprudit se v otevřence. Tam je větší mazec. No, zatím nám výstavy moc nehrozí, musíme hlavně běhat a výstavy až na podzim. A raději v cizině... Proč asi? No proto! Akoušku, blahopřeji ti, to já ani nemám. Ještě jednoho CACIBa na Intra a tři CACe na Granda, Cousrsingového vítěze a jseš úspěšnější než já. A když doděláš ještě toho Holandského šampióna, o kterém si tady mohou jenom zdát, tak i nějaká ta nevěsta se najde.

Tak se nám naše smečka rozrostla, ale je to o dvojnožce. Naší Lucince se narodil kluk. Ale rodokmen má naprd, rychleji než my běhat nebude. No jestli bude výstavák, to se teprve uvidí. Pozitivum bude, že mu budu moci krást jídlo, třeba piškotky, ňam... Negativum bude, že pokud bude blboučkej a malej, tak si nás bude plést s plyšákama a bude se nám snažit urvat uši, ukousnout ocas nebo do nás čutat. Vyhlídka naprd. Do Kralup proto s námi musel páníček sám. Ještě že tam byla Radka s Faraóny, která mě pouštěla. Všechno zvládala bez problémů, ale nasadit nám po doběhu stahovací obojek bylo nad její síly. Jak jsme s Akoušem v laufu a berou nám návnadu, tak jsme celý říčný a udržet nás je problém. Páníček to s námi ale umí, takže šup, šup a už jsme se zmítali do vzdálenosti vodítka. Akouš to umí kombinovaně ve výšce očí. Běželi jsme hned třetí běh po dlouhosrsťácích (vipetech). Tráva proti středě povyrostla, takže pro italáky opravdu obtíž.

V prvním běhu jsem si podběhl první zatáčku doleva, ale potom jsem si to zase nadběhl, takže jsem neztratil. Akouš běžel báječně. V půli si zase nabil čumu, protože s jeho dostihovým stylem se vůbec divím, že něco vidí. Pohled z výšky 10 cm neskýtá žádný velký rozhled. Rypákem pořád rozráží trávu. Byla tam skákací překážka, Akouš šel plavmo, já to pošramotil hrudí, do pytle. Jo, do pytle mě to praštilo, auvajs... Pěkně jsme se vzájemně tahali, Akouš kousal první. Dynamika a úsilí Akouše se líbila a bylo z toho cca 7. místo po prvním kole. Závod měl spád, takže na druhý běh jsme nastupovali za tři hoďky. Nastoupili jsme natěšení, odpočatí a běh jsme si užívali. Stěnu Akouš skočil zase parádně, mě nevyšel krok a udělal jsem krásně plavný let pro fotografy. To víte, profík ví, že je třeba myslet i na diváky. Ze všech psů v neděli skončil Akouš pátý. Se svojí psí výškou je fakt dobrý, umí své dostihové přednosti uplatnit i na coursingu a to není zase tak samozřejmé.

Abychom pouze nelenošili, naplánovali nám páníčkové protáhnout si párky. Sešli jsme se v Kralupech, kde si to rozdáme v neděli naostro. No posekáno vypadá jinak. Já se svým stylem běhu s mírně zvednutou hlavou nemám problém, ale Akouš běží jako na oválu a rypákem rozráží trávu A když přijde nějaká ta nerovnost nastává letecký den. V prvním běhu šel dvakrát na čumu, ale je po mě. Ještě neleží a už běží. Naběhá toho daleko více než já, ne že by špatně četl trať, to je dobré, ale je ještě poctivější. Je to také dané tím, že je rychlejší takže má tažení blíže než já a to ho táhne trochu na kladky. Běžel také Enrico, který má problém se spolehlivostí. Má to v hlavě a jeho páníček ač se snaží, tak to vždy nevyjde. První běh běžel sám. Sice dost podbíhal kladky, to je zkušeností, ale doběhl v pěkném tempu. Druhý běh se páníčkové dohodli a dali Enrica se mnou. Šlo by to i ve třech, ale to páníček Enrica nechtěl. Po startu se Enrico zastavil a já si dal sólíčko. On si počkal a až třapatec doběhl k němu, tak to spolu se mnou zakousl. Ještě si zkusil ještě jeden běh, ale to se jeho páníček proběhl spolu s ním. Akouš si střihnul velice pěkné a rychlé sólíčko. Těsně před cílem, pro pobavení přihlížejících, udělal moje nejobtížnější číslo. Dvojitého Dízouna na délku. Kotrmelec na pěti metrech. Byl v pohodě, krásně zakousl, ale odřel si při tom trochu kaďák. No zkrátka kotoul nedotočil. Ještě se musí učit, hajzlík šikovnej...

Ještě tam běželi dvě italačky trénink, jedna dámička a jedna slečna. Akouše jsme museli separovat do auta. Koho tam nechtěl obskočit, tak tomu chtěl šéfovat. A když chytil nerv na saluku, tak bylo lepší vyklidit pole. Počasí vydrželo tak akorát, při zpáteční cestě spustil liják, což kvitoval páníček. Nemusel totiž zalévat zahradu. A naše špinavé auto získalo pádný důvod být špinavé...

V Rybníkách jsme nikdy nebyli. Přivítal nás nádherný areál s pěkně upravenými terény. Sice ne nikterak náročnými, ale Pavel Jeník s Evčou Dufkovou postavili pěkné tratě. Docela dlouhé a technické. Pořadatelé se snažili, ale jelikož to nejsou chrtaři, jsou zvyklí pořádat trochu odlišné akce, takže určitě by šlo něco lépe. Ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Počasí bylo nádherné. Byli jsme opět jenom dva italáci, ale na to jsme zvyklí. Oba běhy jsme běželi nádherně a užívali jsme si to my i páníčkové. Já tradičně chytře a Akouš tradičně rychle. Po prvním kole Akouš vedl ze všech psů o plné tři body. Druhé kolo ho sesadilo na druhé místo, přestože ukázal svou rychlost na závěr. K nepochopení přihlížejících, aniž bych zvolnil, dal mě na posledních 40 metrech neuvěřitelných 20 metrů. Předvedl svou oblíbenou forsáž, k potěše přihlížejících a k infarktové situaci páníčků.

Já ho zase k potěše ostatních v prvním kole při zákusu omotal, jako to tele při koridě, normálně mu upadlo tělo... Páníčkové měli co dělat, aby ho vymotali. Ty jeho body se cení dvojnásob, protože běhá proti mě a já nejsem žádný „béčkař“. Kdyby běžel s někým méně zkušeným, tak tam by se teprve ukázalo. Páníčkové měli sebou i Kejzuli, která po příjezdu nezavřela tlamu, čímž přinutila páníčka, aby přeparkoval. Postavil auto zadkem přímo proti zadku auta rezounů Radky Nevěčné a ejhle, Kejzule mlčela. Užili jsme si pěkný den, pěkné běhání, super baštu, to hlavně páníčkové. Pořadatelé si zaslouží pochvalu a ty drobnosti budou určitě přístě lepší.

Rok se s rokem sešel a opět nás navštívil Čikoun se svojí smečkou. Oproti loňsku se smečka o dost rozrostla. Přibyla moje segra Divinitka. Táník se zaláskoval a šup, narodila se jim krásná čtyři štěňátka. Po cestě jedno dostalo nové páníčky, takže k nám dorazili tři dospěláci a tři štěňata. S naší trojkou, celkem devět italáků. V normálním počasí, s využitím naší zahrady, žádný problém. Byla zima a chcalo a chcalo... A vůbec, počasí naprd.

Páníčkové se bavili, my se nudili. Až na našeho sexuálního loudila Akouše, kterému zkrátka Divinka voněla, takže na problém bylo zaděláno. To, že nakrývá mě, to je jedna věc. To je mezi námi klukama. Ale to, že ve vteřině visel na Divince a to neustále, opakovaně, kňučel jak trefené podsvinče, spal ve stoje u dveří v ložnici, to už bylo na palici. Má tzv. jeřábový reflex, Nevíte co to je? No jakmile si naskočí a chytne se, tak když ho zvednete, tak vlastně zvedáte i toho psa pod ním. Nepustí a nepustí. Pouze přestane kopulovat. No nic, přežili jsme to všichni ve zdraví, páníčkové v pohodě. A když Faldíkovci odjeli po té, vyšlo slunko zlaté. Škoda, těšil jsem se, jak budeme zase s páníčky chodit po okolí, proběhneme se v lese a ono prdlajs. Leda tak na běhacím pásu s tupým zíráním do zdi. No nic, kamarádství nám to nepokazilo a budeme si to muset nějak a někde vynahradit.

Přestože jsme v pondělí měli běžet coursing v Tuttlebenu, tak panička páníčka ukecala a jeli jsme do Boleslavi na dostih. Páníček měl asi zatemnění mysli nebo mozkovou příhodu, že se dal zblbnout. To, že jsme tam byli zase sami s Akoušem jako dvě buzny, to se dalo překousnout. To, že tradičně v Boleslavi běhá Akouš blbě ohrožovalo pouze páníčka a směnu na ARO. Orgasmus nastal po doběhu prvního běhu. Akouš mě to nandal o 20 metrů a já nádherně zakrvavil páníčka, neboť jsem si vylomil paspárek na levé noze. Doposud jsme bandážovali pouze coursing, nyní budeme dělat mumie i na dostizích. Páníček nejprve myslel, že jsem si snad zlomil nohu. Navíc jsme vyděsili toho pana veterináře, který nám vždycky kritizuje razítka, protože jsme se chtěli nechat ošetřit. První pomoc mě dal raději páníček. Paspárek jsme namazali mastí s nanostříbrem, páníček mě ho potom srovnal a zabandážoval natěsno k noze. Bolelo to jako svině a řval jsem u toho jako kráva.

Páníček mě uložil do pelíšku s konstatováním, ža je to v kaďáku a nikam do Německa nejedeme. Víte vůbec, kdo jsou psi Hološáků? Za dvě hoďky mě dal páníček vyvenčit. Já blbec zapomněl kulhat a šup k veterináři a šup, běžel jsem finále. Nemějte obavy, neměl jsem problém a bavilo mě to. Opět jsem sice čuměl na Akimův sexy zadek z povzdálí, ale zažil jsem horší situace. Na coursing v Německu jsme se ale museli omluvit, což bylo škoda, protože jsme se tam těšili. Druhý den na veterině mě dokonce museli přispat, protože to zase bolelo jako svině a řval bych zase jako kráva....

Litoměřice, rozhodčí pan Bouček, já na čumendu, Akouš na výstavní molo. Potřebujeme CACIBa na Intra. Málo psů, velká šance. Krásné počasí, dobrá nálada českých chrtíkářů. „Co tady děláte? Vždyť tady jsou Němci“ vyšlo z úst naší známé protřelé chovatelky jiného plemene, která se zjevila u našeho kruhu. Replika jak z válečného filmu. Boj se nekonal. Akim se předvedl dokonale, vypadal dokonale a bylo mu to prd platné. Vyhrál kupodivu Němec, kterého jsme již 2x porazili, jednou na rakouské a jednou na holandské rozhodčí. Na CACIBa musel mít pes divný pohyb, zadní nohy do „O“ a maličký hrudníček. To Akouš bohudík neměl, takže bohužel měl R-CACIB. Na vině je ale páníček, protože neumí německy. Žádné drámo, dáme pár těchto“ poctivých“ rezervů a CACů do frcu, třeba se budou někomu hodit. Opět doklad o tom proč raději ven, nebo alespoň na zahraniční rozhodčí. Ve fenách se situace opakovala, na vítězství byl potřeba „německý průměr“. V Grepinu tato fenka s námi nešla ani o BOBa. Krásné počasí, nálada blbá a ještě blbější....

Jelikož nechci nikomu upírat právo na „ jeho pravdu nebo názor“ nezapojuji se do diskuzí na téma velikosti psů a měření. Je to z toho důvodu, že jsme si mohli konkrétně vychutnat tento absurdistán na vlastním psovi.

Ryba smrdí vždy od hlavy
V roce 2007 jsme měli nejmenšího sprintera na světě díky zpackanému měření proti kterému jsme sice napsali 2x stížnost, ale strategií mrtvého brouka dosáhlo ČMKU posunu v časoprostoru tak, že jsme vlastně nastoupili k druhému měření a oni vlastně nemuseli vůbec nic řešit. Sezónu jsme totálně odepsali.
Řešili pouze to, aby u nás proběhlo měření v plné palbě. Tak jak určuje řád. Měli však smůlu, nepodařilo se jim našeho psa natáhnout do výšky tak, aby mohli potvrdit původní měření. Náš pes se zkrátka věkem zmenšuje a až mu bude 10 let, tak bude mít čivaví rozměry.
Ale teď vážně. Odpovědnost za měření nese plně ČMKU, která zřizuje Dostihovou a coursingovou komisi. Absurdistán je to, že se na měření vypíše rozhodčí, který je velkým chovatelem měřených plemen. Tím se vytváří zbytečný prostor pro různé dohady a někdy i oprávněný precedens, který nejde ustát. Objektivitou se úmyslně nezabývám, ta je snad samozřejmostí. Vždyť to vidíme na výstavách. Máte snad pochybnosti?
Jelikož je ČMKU příspěvková organizace a žije i za mé peníze, tak mohu klidně prohlásit, že nejsem spokojen s jeho činností a mnozí jiní mi dají za pravdu. Administrativa je na dostačující úrovni i když k vyřizování stížností mohu mít oprávněné výhrady. Řídící a organizátorská činnost v oblasti dostihů je alibistická, vůči FCI pokud možno nekomfliktní a prodloužená ruka DaC komise je tak názorově nesourodá, že vskutku obtížně přijímá případná potřebná opatření, kterým dle mého názoru chybí švih, progrese a nesou se v duchu opatrnosti, jen aby se něco nepokazilo, nebo se nevybočilo z řady. Nejde se rozhodovat, v čem chceme řády dodržovat a v čem zase porušovat. Řád je řád i když je to někdy „neřád“.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne
Roky usiluji a propaguji čistotu chovu a to nejenom v parametru výšky. Naše fenka, z renomovaného chovu, nejenom že trpí epilepsií, ale i genetickou vadou srsti. Jako odpovědní, jsme se rozhodli pro kastraci v raném věku, která potažmo fyzické příznaky vady srsti potlačila. Holt příroda je mocná čarodějka.
Kdo se pohybuje v chovu italských chrtíků, přesně zná, který chov co táhne. Pokud nahlédneme do rodokmenů, určitě v Čechách žádnou progresi neočekávejte. Nová krev je tady spíše vyjimkou a chová se na poměrně úzkém spektru, které většinou žádné extra jedince neprodukuje.
Jak moudří jsou v zahraničí, kde mají doporučený nebo i předepsaný počet krytí, kde vyžadují komplexní vyšetření na dědičné vady a vady srdce, kde se dělají i testy DNA. U nás z toho funguje minimum a je to na odpovědnosti jedinců. Mohu jmenovat paní Baxovou, která nás inspirovala k tomu, abychom si vyšetření za nemalý peníz nechali provést. No nervózní jsme byli, co se dozvíme, ale dozvěděli jsme se to, co jsme si přáli. Pocit, že se můžete dozvědět nepříjemné výsledky ostatní chovatele odrazuje.
Ale je to právě o tom, mít možnost v malopočetných plemenech chovat plánovitě na kvalitních jedincích a měřítkem nemůže být jenom výstavní úspěšnost. Ta nezaručuje to, že štěňata budou stejně dobrá. Jaký krásný chovatelský vyměnný obchod bují, ty mě nakryješ tvým psem a já zase tobě mým psem a jak by řekl Přemek Podlaha „Máte to zadarmo....“ To, že v druhé či v třetí genezi se opakují stejná jména, to už nikoho nezajímá. Krytí kvalitními jedinci ze zahraničí není levná záležitost a nákup štěňat také ne. Když už někdo ty peníze vydává, sází spíše na osvědčenou jistotu, která však zase nenese ten potřebný efekt nové geneze.
Šlapu sice po tenkém ledě, ale zkušení dlouholetí chovatelé by mohli šlapat po silném ledě a dělají to minimálně. Proč? Z genetického hlediska, je můj názor na chov italských chrtíků v ČR hodně skeptický. Stačí skutečně číst rodokmeny.
A s tím pochopitelně souvisí i problém měření při bonitacích a uchovnění. Za poslední období je nezpochybnitelně kvalitnější u KCHICH než u KCHCH. Důkazem jsou diskutabilní výšky poslední bonitace KCHCH.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody
Vždycky se pobavím, když slyším ty školometské výklady, proč to tak musí být. Dynamický základ musí postavit ČMKU vytvořením kvalitních komisí se „selským rozumem“, které dokáží věci věcně rozhodovat a řešit. Metodika řízení by něměla být od stolu, ale z terénu, poslouchat lidi kteří je platí.
Činnost klubů není také jenom pořádání výstav, dostihů, coursingů a dalších aktivit, mapování počtů štěňat. Měla by tam být i osvěta ve vztahu ke zkvalitňování chovů, v případě italáků, kdy tady visí hrozba úzké geneze, povinnost vyšetření, větší úzkostlivost a důraz na zachování standardu. Progrese není úleva např. v měření, protože italáci přerůstají. To je důsledek, příčina je v genetice a plánování krytí. Pokud by měla nastat situace, že bude hodně velkých italáků, tak nechť se upraví standard. Je to však cesta do pekel, pro mě neakceptovatelná a už vůbec se o takové věci nemají starat zrovna majitelé, kteří mají psy, kteří jsou standardní.

S poctivostí nejdál dojdeš, ale bosky...
Posledních pár měření a poslední bonitace KCHCH se moc nepovedly. Výsledky vyvolaly mnoho emocí. Nedodržovala se metodika a způsob, všechno je zahaleno v temnotě. Již párkrát jsem prezentoval moje otázky na ČMKU, mrtvý brouk opět funguje.

Tři hypotetické otázky na ČMKU:
1. Proč se měření neprovádí v prostorách, kdy je místo na vyvedení psa z pohybu do postoje, případně se nedělá přímo venku, jedná se o chrty, kteří určitě nebudou běhat v uzavřených prostorách?
2. Proč se měření provádí za zavřenými dveřmi, co je na tom tajného, proč se nemůže měřit pod veřejnou kontrolou přihlížejících, jako je tomu při bonitacích a výstavách?
3.Proč nejsou veřejně zveřejněny výsledky měření, co je na tom tajného a hlavně proč to je případně tajné?

Velmi si cením názoru pana Mozoláka, který nejenom potvrdil to, že je to skutečně aktuální žhavé téma, ale především, že je to otázka morálních hodnot majitele. To že tyto nemusí být shodné, je nabíledni. Já jsem ještě starší škola, takže v těchto věcech, z dnešního hlediska, jsem naivní trouba.
Na druhou stranu se bavíme o řešení důsledků čísi a čehosi nedokonalého nebo nepovedeného. Nejedná se pouze o konkrétního jednoho psa, ale těch psů je více. Zejména se děsím uchovnění přerostlíků a u fen obzvlášť. To je přímo časovaná bomba.
Kritika je vždy uměrná tomu, jak moc někdo vybočuje. Zde je to právě o morálních zásadách. Kdo se však provinil více? Ten kdo tento stav způsobil a posvětil, nebo ten který na základě tohoto stavu je zvýhodněn. Úsudek nechť si každý udělá sám.

V hněvu vyvře, co na srdci vře
Nastal bod zlomu. To, že v zahraničí běhali přerostlíci nás nechávalo chladnými a chrtíkáři patřili mezi báječnou partu, která měla radost z běhání. Náš Dízik nikdy neměl na Čika, ale vůbec mě to nevadilo, ani když přišli další rychlejší. Nevadilo mě běhat v zahraničí, kde jsme absolutní spolehlivostí nebyli poslední, protože skoro vždy někdo nedoběhl.
Nyní naše pospolitost, díky dilentatismu měření, nechtějte vědět co si o tom skutečně myslím, utrpěla a je mě to upřímně líto. Je to vše důsledek ovlivněný osobní ambicí, na jedné straně povýšení, na straně druhé degradace na bod mrazu. Pocit bezmocnosti a hněvu by neměl přerůst v osobní invektivy.
Proč to muselo nastat víme, pouze jsme nepočítali, že to vezme takové tempo. To, že italáci rostou je patrné dlouhodobě a pokud si s tím chovatelé neporadí, tak musí přijít exekutivní opatření úpravy standardu. Jiná cesta neexistuje.

Co jsi z úst vypustil, ani párem koní nedostaneš zpět
To co jsem napsal, není nic osobního, pouze jsem konstatoval svůj názor na poslední dění a nekonečné diskuze. Věci se mají buď řešit, nebo neřešit. Stokrát může se mnou někdo souhlasit a stokrát nesouhlasit, To věci nezmění. Víra ve spravedlnost v tomto případě dostává pořádně na frak.
Pokud se názorově s tímto nebo s něčím jiným, neztotožní národní svaz, tak nemá cenu nic řešit. Názorně uvádím to, že jsme si mnohokrát poklepávali pravicí a přebírali cenu od předsedy DaC komise FCI, pana Haase. A ať se to týkalo vipetů, nebo italáků, vůbec se nepozastavil nad tím, že na stupních stojí výrazně vyšší jedinci vedle korektních. Co očekávat od protestu, který degraduje institut národního svazu. Spravedlnost a objektivnost umřela a je to už hodně dlouho.

Pomocnou ruku najdeš nejspíše na konci svého ramene
To, že budu po zásluze zatracen za toto kacířské pojednání, na to jsem připraven, neboť poslední události mě tak znechutily, že budu muset přehodnotit žebříček priorit. Ztratím spoustu přátel a naroste řada nepřátel.

Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti
To mě není blízké a nikdy nebude. Nesnáším diletantismus, nespravedlnost, protekci, nekompetentnost a porušování pravidel.

Stokrát nic umořilo vola
Aktivita vyšumněla, iluze opadly, nálada na bodu mrazu se snoubí s pocitem chození v bludném kruhu.

Proroctví kněžny Libuše
„Vidím problémy, jejichž velikost hvězd se bude dotýkat...“

P.S. Za tímto článkem si plně stojím a nebudu se již k danému tématu nijak vyjadřovat či vést diskuze. Respektuji nesouhlas, jiný názor, respektujte prosím můj pohled na věc.

Děkuji.
Václav Holoch

Společně s Milanem Berlem, který byl hlavní rozhodčí v Boleslavi a druhý den pískal coursing v Přívratu, jsme se přesunuli do České Třebové. Páníček cestu zná dokonale, takže ho tentokráte navigace neukecala a jela se opravdu optimální trasa. Paní Malátková spravuje, teď nevím jak se to přesně jmenuje, takové středisko ochránců přírody. Chrání třeba žáby, my s Akimem je lovíme, ptáky, ty lovíme také. Ale pouze ty, které nás neunesou. Kočky asi nechrání, ty nelovíme, ale honíme.

Tak, tam jsme spali ve spacáku, na koberci, v sále. Bylo nás tam víc jak deset. Naši páníčkové mladí duchem, ostatní věkem. Ženských bylo více. Nevím jak páníčkovi, ale mě se líbili. My s Akoušem jsme se také líbili. Před spaním jsme si dali korzo po Třebové. My měli plné pupky, protože jsme dostali nažrat, ale páníčkové kategoricky granule odmítli a hledali nějaké ty lidské blafy. No umíte si představit, že krásně krvavé maso zničí nějakým vařením nebo smažením. Páníček si dal společně s Milanem Bergrem pár žejdlíků a od té doby byla panička odsouzena k mlčení. Páníček vyprávěl o italácích, Milan o barzojích a o co více vypili, tak o to více mluvili, nejlépe oba najednou. No jasně, škoda času poslouchat a nestačit řici všechno. Dokonce pokračovali i když byli zalezlí ve spacáku. Proti tomu pochopitelně protestovali všichni ostatní, co již spali. My byli, tou dobou, již zalezlí ve spacáku u paničky. To schválně, protože ta tvrdě spí a já měl domluveno rande s děvčaty. Jasně, v noci jsem si odběhl se pošmajchlovat. Holky byly docela povolné a stihl jsem celkem čtyři šmajchly. Potom na to přišel páníček a pěkně mě vyčinil. Za trest jsem musel spát s ním. Ráno jsme vyrazili na trať do Přívratu. Tentokrát byla trať pěkně dlouhá, běžela se po sjezdovce, část ve vysoké trávě. Pro diváky nic moc, protože nebylo nic moc vidět, pro pesany ale hodně těžká. První běh jsem měl s Akoušem vyrovnaný, před koncem jsme třapatce zakousli a seběh k cíli jsme už něběželi. To bylo mínus pro rychlého Akouše. Dostal jsem o dva bodíky více. V druhém běhu už Akouš nebyl tak vykulený z té sjezdovky a naložil mě 10 metrů. Celkově mě dostal o jeden bod. Oproti ostatním, my jsme se v druhém kole zlepšovali, Akouš byl dokonce ze psů celkově druhý a ze všech chrtů, včetně fen, pátý. Rozdíl od třetího místa byl ale pouze jeden bod. Akouš byl nejenom v laufu , ale opět tam chtěl šéfovat a snažil se vysvětlovat, hlavně těm velkým psům, že on je tam ten šéf. A když jsem chválil dostih v Boleslavi, tak tady musím chválit dvojnásob. Organizace výborná, tratě na české poměry výborné, výborný motorkář, počasí bylo dobře objednané. Jo a páníčkové chválí bufet a grilovačku. Český pes a paní Malátková ukázaly, že když se daří, tak se daří...... (... a saluky se zase řezaly).

Nevím proč, ale Akoušovi to v Boleslavi moc neběhá. Tentokráte musíme pochválit pořadatele, neboť se snažili dráhu v maximální míře dobře připravit. Na dokonalou organizaci v Boleslavi jsme zvyklí. Hlásná Radka je vždy skvělá, Tomáš u boxů stále v dobré náladě a tahač Marcel přesně zná, co my pesani potřebujeme. I přes to nastalo několik neobvyklých situací. Saluki asi mají nějaký špatný rok, kamkoliv přijedeme, tak se mršky perou. U rezounů (faraóni) si zase jeden skočil do oválu a střihnul si coursing. Naštěstí bez zranění, právě díky Marcelovi, který to fantasticky ustál a odtáhl. My se pasovali opět s Harčou. Já na ní nemám, takže jsem to měl jako protažení pacek před coursingem na druhý den. Akouš to Harče zjednodušil, protože je v Boleslavi prostě poloviční. Je to záhada. Naopak mu to jde v Kolíně. Takže Akouš sledoval zadek Harče, já Akoušovi a to je vše. Harča běžela pěkně, holka zeštíhlela. Kdyby si pořád nevymýšlela ta štěňata, tak by zbytečně neztrácela sezónu. Ta by snad chtěla chovat i plyšáka. Já osobně už bych jí nějaká štěňátka přál, bude to určitě vzorná mamina. Počasí bylo příjemné, psů mohlo být o něco více, ale i tak díky za pěkný dostih.

Do Munsteru jsme, jak jinak, díky exibicionistovi Akoušovi, vyrazili s pořádným zpožděním. Akouš si trochu protáhl párky na louce a šup a byli jsme v boudičce oba. No hnus, Tomášův Esík si ležel na sedačce vedle paničky a my s Akoušem jsme se teplili v tom krabicoidním prostůrku. Cesta byla kurňa dlouhá. Jednou jsme zastavili na čůrandu, spolu s páníčky jsme pozřeli něco řízků a valili dál. Přijeli jsme těsně před půlnocí. Panička se šla s námi projít kamsi do tmy kempu u dráhy a páníček se spíláním stavěl stan za svitu luny a led baterky. Tetka tma mu všechno schovávala, takže pořád něco hledal. No nakonec završil dílo nafouknutím matrace. Potom si páníčkové dali pivko před spaním. Páníček ještě zjistil, že omylem koupil plechovky s černým pivem. Paničce to nevadilo do té doby, než jí to řekl. Sebe přesvědčil, že je to v podstatě jedno, protože v té tmě stejně nevidí co pije a chutná to docela dobře. Ráno jsme se vzbudili docela zpráskaní. Přece jenom ta cesta byla dlouhá. Teplo moc nebylo, přejímka byla opět typicky německy náročná. Dráha zase typicky německy dokonalá a organizace...no nebudu to pořád opakovat. Prostě super. Italáci běželi celkem tři. Běželi jsme zase s Helčou vom Sausewind. Oba běhy byly zajimavé pouze z našeho hlediska. Akouš nám utekl o parník. Tentokráte mě ta mrška Helča vždy dostala v cílové rovince. Je drobná, ale poměrně rychlá. Akouš sice působil unavenější a ani se mu nedivím, ale je to jiná kategorie. Panička Helči si na něho ihned brala vizitku a myslím si, že se mu rýsují už i nevěsty v Německu. Třeba ten sexuální loudil přestane otravovat mě. Vipeťáci si zazávodili moc dobře. Vítkova Halina byla třetí, přestože se mezi běhy nacpala řízkami, které byly tzv. volně ložené. Perfekcionalista Vítek z toho měl skoro smrt. Tomášův Esík 2x vyhrál svůj běh, ale čas měl sedmý, takže šel do B finále. Překvapil King Petra Šprojcara, který běžel v podstatě letošní první pořádný závod a skončil celkově třetí, což je výborné umístění. Byli tam dva vipeti, kteří šli s časem pod 23s a to se jen tak nevidí. Vyhlášení se protáhlo, lilo jako z konve. Domů jsme vyjeli až po osmé večer a přijeli po třetí ráno. Totálně utahaní, ale úspěšní

Páníček si zase vymyslel na Akouše pořádnou dvojkombinaci. Aby se z toho pes zbláznil. V sobotu ráno si Akouš myslel, že se jde venčit. Najednou šup a už seděl v boudičce v autě tety Rejnartové a pádil na výstavu do Prahy. Zkrátka pro šampióna ČR potřeboval CACíka. Výstava byla nominační na CRUFT´S 2011, takže to byla sešlost krasavců. Posuzoval pan rozhodčí Max Magder z Kanady, starý pán, světově uznávaný a velice přepečlivý s neortodoxními způsoby. V minulosti choval anglické chrty a whippety. Akouš opět trpěl veselou náladou, takže trochu jiné posuzování bral jako prima povyražení. Někteří vystavovatelé z toho ale měli evidentní trauma. No když máte z 15-ti výstav v dospělých pouze dva rozhodčí z Česka, tak Vás nemůže nic překvapit. Po posledních excesech při měření a bonitacích se nelze divit páníčkům, že se s českou chovatelskou „kulturou“ nikterak neztotožňují, kromě moji paničky chovatelky Baxové a majitelky Perly paní Šebestové, která sice s chovatelstvím začíná, ale už nyní je jí jasné co chov potřebuje. Akouš to neměl vůbec lehké o CACIBa se utkal s kámošem Kewinem, který je zkušený a pěkný výstavák. Jeden musel vyhrát a tím šťastnějším byl tentokráte Akouš. Velké a zasloužené překvapení, byl souboj o BOBíka. Sešel se s budoucí nevěstou a kámoškou z dráhy, Perlou. Tady byla zase šťastnější Perla. Krásné zjištění, že nejenom výstavami může být italák živ, ale je třeba počítat i s univerzálama. Neříkám schválně s běhavcema, neboť, jak moje výstavní úspěchy, tak Akoušovy, tak i Perly, nám může závidět hodně výstaváků. Pro klid uvádím, že naši páníčkové vystavují vždy z musu jenom do doby, kdy splníme nějaký ten titul a v žádném případě nás ten výstavní cirkus, zejména v Česku, nezajímá. Výstava jenom dotvrdila to, že Akoušek bude mít excelentní nevěstu a budoucí štěňátka, budou mít excelentní rodiče. A proč to? No proto, že jsou hezcí, běhaví a tři generace zpětně mají vyšetření patel, očí na dědičné vady a Dopplera srdce. V zahraničí zcela běžná záležitost. Ještě štěstí, že toho BOBíka dostala Perla, protože Akouš byl přímo z kruhu unesen Tomášem Tylem do autíčka a vyrazil na cestu domů. Čekala nás totiž předlouhá cesta, 650km, do Munsteru na dostihy. Perla ještě potvrdila svou krásu na závěrečkách, kdy od paní rozhodčí Novak Barbka ze Slovinska dostala úžasnou BIG2. Akouš tímto splnil podmínky na Českého šampióna a chybí mu už pouze jeden, jakýkoliv CACIB na Interšampióna.

Pokud někomu dochází trpělivost se specifikou chovu italáků v Čechách, kdy velmi renomovaní chovatelé prokazují chovu medvědí službu, mám tady nabídku našich vipetích kamarádů na dva špičkové vipetí brášky, které budou mít velmi dobré běhací dispozice. Otec je Udron el Schiras, což je skutečně excelentní dostihová stáj a matka Florance Globe Glass. Štěňátka jsme viděli v Greppinu a jsou to pěkní rozverní bumbrlíčci. Páníček nám je málem přivedl do smečky. No za 13 týdnů už měli čas něco nabrat. Garpa je velmi chytrý a vynalézavý, Gasper je zase takový klidnější. Podívejte se na fotky, nejsou to miláčkové?

Po jednom dni válení, jsme řádně vyvenčili Kejzuli, zamkli jí doma a vyrazili do Kralup na trénink. Páníček s Pavlem Jeníkem tentokráte postavili těžkou točivou trať a pořádně dlouhou. Určitě tak 650 metrů. Nejdříve šli greyové, nejprve Týna a Šotek. Potom přišla řada na mě. Nějak jsem přepálil tempo, takže jsem dobíhal trochu utahaný. Pak šel Akouš a běžel velice dobře. Bylo vidět, že u toho už dost přemýšlí. Doběhl v plném tempu. Protože Týna mělá natažený sval a Šotek odřenou nohu, tak už po druhé neběželi. Takže po půl hoďce jsme šli s Akoušem dohromady. Tentokrát jsem byl lepší, předvídal jsem, takže Akouš toho musel uběhnout daleko více a dost se na trati vyškubal. Já šel vnitřkem, krásně plynule. Akouš se snažil, ale do zákusu jsme šli nastejno. Páníček si cestu domů užil, protože nás začalo zlobit autíčko, takže jsme víceméně doskákali domů. Páníček měl nervy v kýblu.

Vyspinkali jsme se dorůžova, páníčky ani nebolela hlava. Na dostih začala najíždět i česká ekipa. Vše klapalo jako z partesu, nikde žádný problém. Vipeťáci opět dělali závod, Esík udělal nejlepší čas dne. My si to rozdali s Yodou a Tabulou. Já to měl jasné, oba běhy jsem dobíhal v uctivé vzdálenosti. Protože Akouš potřebuje spíše vnější boxy, tak zapracovala prozřetelnost a 2x si nalosoval dvojku. Letos měl 1x pětku a jinak pouze dvojky. No není to schválnost? V rozběhu běžel dobře, ale přece jenom na Yodu měl větší ztrátu, na Tabulu zase až tolik ne. Ve finále si opět Tabula po startu kousl, naštěstí do Yody. Akouš se hezky prosmýkl kolem a doběhl nedaleko za Yodou. Tabula dostal svoje další déčko. Bohužel to má v hlavě a páníček si myslí, že už je ztracený případ. Akouš za druhé místo a za výstavu obhájil loňské vítězství „Krása a výkon“ a to se cení. Domů jsme odjížděli totálně spokojeni.

Do Greppinu se nejde netěšit. Báječný lidičky a nekompromisně, profesionálně zajištěné akce. To je Greppin. Je to jedno z míst, kde si užíváme nejenom my pesani, ale i naši páníčci. Páníček mě záviděl, že se nebudu vystavovat, zatímco on bude krotit našeho hyperaktiva Akouše. Sliby, chyby. Při placení zjistil, že přihlásil i mě. Navíc 13 italáků také neslibovalo procházku růžovým sadem. A ty auta, kterými přijeli, ti snad museli mít i vlastního sluhu. Porsche Cayene, WV Caravella, Mercedes ML atd. Ale nebudu to zdržovat. Akouš si to mimo jiné opět rozdal s Yodou. Tentokrát byl v kruhu absolutně dokonalý, stál jak z partesu a páníček byl normálně většinou v postoji s napnutým vodítkem, což přítomní zevlouni vůbec nechápali. A chůze, super. Paní rozhodčí z Holandska se tuze líbil, podívejte se na to hodnocení. Kdyby se vynechaly slova wunderschön a schön, tak tam skoro nic není. Já se také vytáhl, měl jsem v šampionech zdatného soupeře, ale pohyb rozhodl jednoznačně v můj prospěch. S Akoušem jsem šel potom o zemského saského vítěze, takže jsme rozpohybovali i paničku. Akouš byl jednoznačně lepší. Potom šel ještě Akouš o BOBa s fenkou ze šampionů. Majitel si myslel, že to má v kapse. Nějaký pes z otevřenky je přece nemůže ohrozit. Akouš neměl problém a rozhodčí také měla jasno, takže BOBík byl také náš. V odpoledních závěrečkách se opakovala historie z loňska. Nádherní psi a nakonec zůstal Akouš a vlkodav. Dostal to vlkouš, který byl krásný a my zase měli BIS2. Loni také, pouze to bylo za barzojem. No nic. V1,VDH,CAC,BOB,BIS2 Akouše a moje V1,VDH je neskutečný úspěch.

Páníčkové měli radost a u autíčka tradičně vypukla velká oslava. Spolu s Tomášem jsme hostili snad dvacet německých přátel. A aby jste byli v obraze, basa piv, životnost 1 hodina, 1litr Ferneta, životnost 20min., grilovaná anglická slanina 2kg, životnost 30min., 2litry Tomášový slivovice, životnost 1 hodina, ještě pár flašek vína a potom jsme se přesunuli k německému výčepu u kantýny. Večer to byl náročný, o čemž svědčí příhoda nášeho přítele Berndta Rahmse, který byl celý den vedoucím našeho kruhu. Usedl se svými více jak 100kg živé váhy do našeho křesílka, po půl hodině odešel jako skoro mrtvá váha, respektivně životnost, 30min. Manželka si ho odvedla spinkat.... Ještě jedna srandička nakonec. Berndt nám zajistil spaní v takovém pidi karavanu, kde byla velká postel, takže jsme spaní v našem autíčku propachtovali Tomášovi s Esíkem. Dlužno říci, umíte si představit dospělého chlapa, který neumí zavřít boční zadní okénka? Tak to je Tomáš. Ráno vylezli s Esíkem, jako by spali v eskymáckém iglů. Ani né za půl hoďky z nich opadaly rampouchy a bylo jim zase už dobře.

Na vědomost se dává, že moji sestřičce z vrhu, Divince a mému kámošovi, proutníkovi Táníkovi, se dne 2.dubna narodila krásná 4 štěňátka, 2 šedí pejsci a 2 fenky, šedá a černá. Přeji jim hodně zdraví, hodné páníčky a dobré uplatnění svých výstavních a dostihových předpokladů po rodičích a prarodičích. Mrkněte na www.italacci.cz, jsou tam fotky, rodokmeny a další údaje o vrhu. Takže vážení, vysypte prasátka a neváhejte a naviděnou na dostizích. Už to vidím, jak si to Táníkovy, Čikounovy, moje a Akoušovi potomci budou rozdávat na dostizích a my, v té době důchodci, budeme čumět s otevřenými tlamami a vzpomínat na minulé časy.

Rozladěnost z měření a hlavně z poměrů v chovu, přineslo první důsledky. Ani Lednice, ani Marcheg, ani nic jiného. Původně hlášený Sachsenheim nakonec italáky neběhal, tak jsme si udělali volný víkend. Na neděli jsme si domluvili coursingový trénink s Pavlem Jeníkem a Evčou Dufkovou v Kralupech. Oni se dvěma grey a my dva italáci. Traťě umějí stavět výborné, plynulé, náročné a hlavně dlouhé. Vždy nekompromisních 650 metrů. Vždyť nejsme žádní chcípáci. První běh jsme šli s Akoušem společně. Já jsem sice pořád chytřejší, ale on už se dobře učí a navíc je rychlý. Určitě byl lepší. Druhé běhy nám dal páníček samostatně. Pro mě rutina. Akouš překvapil, běžel moc pěkně a přemýšlel. Třetí běh byl v tempu, což páníčka velice překvapilo. Během tří hodin 3x 650 metrů, není nic snadného. Krásně jsme se s Akoušem doplňovali a dokonce jsem první zakousl, neboť jsem si dobře nadeběhl poslední zatáčku. Akouš přece jenom ještě dost poctivě jde trasu. Ale to nevadí, hlavně, že umí předvídat. Vše ostatní přijde praxí. Takové potrénování je pro nás zábavnější, než „neregulérní“ závodění. Naše ambice jsou už „žádné“.

Na trénink do Greppinu jel páníček pouze s Akoušem, mě nechali s Kejzulí u dědy. Asi, aby mé stařecké kosti dostaly odpočinek. Původně jsme měli hlášený závod na trávě ve Schwarzenfeldu, ale závod byl zrušen. V sobotu byli páníčkové na historické svatbě. Všichni měli kostýmy. Páníček šel za mírumilovného mušketýra, protože kostým sice sehnal, ale kord už nikoliv. Panička byla za dobovou dámičku s našim milým psíkem Akouškem na ruce, který chtěl všechny pokousat a všechno sežrat. Počasí bylo aprílové, hrad reálně polorozbořený. Zima hrozná. Po přenocování v autíčku, přejeli páníčkové Krušné Hory a byli v Greppinu. Tentokrát byl Akouš jako mátoha, přece jenom si moc neodpočinul. V prvním běhu si to rozdal s Yodou. Po vydařeném startu, kdy oba byli nastejno do první zatáčky, nepochopitelně zvolnil tempo a doběhl 10 metrů za ním. V druhém běhu, kromě Yody, běžel jeho stájový kolega Tabula Rasa, který posledně pokousal Čikouna. Je dost nevyzpytatelný. Na Akouše to zkusil před startem, ten ho však chtěl opět okamžitě sežrat. Naše obavy tudíž vzrostly. Po startu se však vše srovnalo dobře, neboť tentokráte Akouš měl hrozný start i bez jeho pověstné kličky. Takže se utvořil vláček, Yoda, pět metrů za ním Tabula a 7 metrů za ním Akouš. Tentokrát byl skutečně Akouš bez jiskry i bez jeho pověstného zrychlení. Páníček byl hodně zklamaný. Dlužno dodat, že oba psi jsou výrazně větší a vyšší než Akouš. Ale každá taková zkušenost je dobrá. Když páníčkové přijeli domů, tak jsem s nima nejméně dvě hoďky vůbec nemluvil. To mají za to....

Do Hildesheimu jel s námi pouze páníček, společně s vipetem Esíkem a jeho páníčkem Tomášem Tylem. Při příjezdu už nás vítala česká vipetí ekipa, která dojela o den dříve. My bychom jeli také, ale Akoušovo pseudo měření a Tomášova funkce hlavního rozhodčího v Kolíně nám dalo stopku. Veterinární přejímka byla hodně přísná, zejména zaměřená na pohybové ústrojí. Žádná formalita. Počasí bylo sice slunečné, ale foukal dost velký vítr, takže pro nás italáky, žádná sranda. Akoušovi to dokonce ve finále hodilo zadní nohy do smyku. Páníček valil oči, proč tam Akouš sebou tak hází. Ale nakonec to ustál. Běželi jsme sice pouze tři a jenom 280 metrů Trať byla skvělá a organizace ještě lepší. První běh měl Akouš tradičně druhý box, jak jinak a já byl hned vedle ve trojce. Pro někoho dobré, pro Akouše ne, protože běhá střed. Ještě s námi běžela fenka Helena vom Sausewind. Mě pouštěl Tomáš Tyl. Na Akouše jsme nikdo neměli už od startu, narozdíl od Kolína, vypálil jako střela a v cíli nám nadělil více jak 10 metrů. Já do zatáčky držel druhé místo, ale v cíli jsem prohrál o čumák s Helčou. Finále začalo na chlup přesně, nejdříve odběhaly velká plemena a potom jsme nastoupili my. Akouš z pětky a já ze šestky, Helča z dvojky. Po startu byl Akouš okamžitě pryč, já se stáhl rychle ke kraji a Helču jsem měl v zádech.

Takticky jsem ji podržel v zatáčce za sebou a v cíli jsem šel až na střed, čímž jsem Helču vytlačil doprava. Neměla šanci mě předeběhnout. Akouš už byl před 15 metry v cíli. Při zákusu jsem si tradičně ukradl kůžičku a šel jí ukázat před tribunu. Po pár minutách Tomášova nahánění, ten prohlásil, že se na to může vyprdnout, vzal si od páníčka Akouše a mě nechal páníčkovi. Ten mě měl raz dva, protože toho musím poslouchat. Stačilo mu vzít kůži a na té mě odnesl z dráhy k údivu čumilů. Nádherné závody běhali vipeťáci. Česká ekipa vyhrála jak psy, tak i feny.

Samotný dostih sliboval napínavou podívanou. Pět italáků na startu je vždy příjemný pohled. V rozběhu, po startu vypálila Perla a udělala si náskok, který držela až do cíle. Akouš nejdříve Harču stáhl po jeho hrozném startu a potom se fantasticky přetahovali. Šťastnější o kousek byl Akouš. Harča byla po falešné březosti, takže byla trochu buclatější. Dízik doběhl jako čtvrtý před Táníkem, který do dostihu slezl z gauče. Proto dostal po doběhu zase křeče. On je takový blázen. Který ze sebe vždy vymačká všechno. Ale vše dobře dopadlo a odpolední finále mohlo začít. Tak hrozný start, jako měl Akouš, snad ani nejde udělat. Perla v čele s náskokem, potom Harča s náskokem, potom Dízik a Táník za sebou a za nimi Akouš a to až do poslední zatáčky. To ještě Akouš nikdy neudělal a páníček se nestačil divit. A ani nepřestal, neboť potom za to Akouš vzal, kolem nás se přehnal jako střela, stáhnul 15metrů i na Harču a doběhl druhý za Perlou. Stupně vítězů byly však zvlášť pro psy a feny, takže nakonec Akouš 1.místo a já 2. místo. Táník statečně skončil třetí, ale on se ještě zlepší. Rád bych se dožil okamžiku, kdy Akouš dobře odstartuje a oběhne kolo svojí maximálkou. To by byl čas.

Před dostihem v Kolíně musel náš Akouš absolvovat své druhé měření. To se provádí podle „Národního dostihového a coursingového řádu ČMKU“. Mně špatné měření vzalo jednu celou běhací sezónu, byl jsem jednu dobu nejmenším sprinterem na světě a to díky hrubému nedodržení postupu měření. Přes stížnosti páníčka si ČMKU hrálo rok na mrtvého brouka, aby při mém následném měření metodiku, alespoň u mě, strikně dodrželi. Houby jim to bylo platné, neboť já mám výšku v pořádku. Akouš při jeho postavě, s váhou 4,8 kg a výškou necelých 37cm nemohl mít vůbec žádný problém. A také neměl. Páníčka však polil studený pot, když viděl zase starý způsob měření. Místnůstka 4x4m, 2 rozhodčí, zapisovatel a majitel. Pes ve stresu a jedno položení měrky. Dobrý, tady podepsat a další.

Ano, vstoupili jsme do Evropy!!! Naměřili jsme si takové velikány, jací běhají v Evropě. Páníčkovo tříleté snažení o čistotu běhání a chovu vzalo okamžitě za své. Rozladěnost, pocit křivdy, bezmocnost a vztek. Ale na rozdíl od jiných čisté svědomí... Pravděpodobně asi ještě něco doběháme, hlavně v cizině, o bratříčkovi si můžeme asi nechat zdát. Určitě nebudeme zas až tolik kynologii chybět. Řády jsou od toho, aby se dodržovaly a ne vědomě porušovaly k uspokojování svého ega a ambicí. Pro neznalé, páníček uvadí výpis z Národního dostihového a coursingového řádu ČMKU. Je přinejmenším politováníhodné to, že se z toho nedodrželo v podstatě nic!!! A nikoho to nezajímá a ani nebude zajímat.

A ještě tři hypotetické otázky na ČMKU:

1. Proč se měření neprovádí v prostorách, kdy je místo na vyvedení psa z pohybu do postoje, případně se nedělá přímo venku, jedná se o chrty, kteří určitě nebudou běhat v uzavřených prostorách?
2. Proč se měření provádí za zavřenými dveřmi, co je na tom tajného, proč se nemůže měřit pod veřejnou kontrolou přihlížejících, jako je tomu při bonitacích a výstavách?
3. Proč nejsou veřejně zveřejněny výsledky měření, co je na tom tajného a hlavně proč to je případně tajné?

Výňatek odstavce DaC řádu:

1.4 Měření výšky vipeti, italští chrtíci
Měření v kohoutku u vipetů a italských chrtíků lze provádět po dosažení věku nejméně 12 měsíců. Pokud jsou při měření psů mladších 24 měsíců výsledky vyšší než:

• 49 cm u vipetů psů
• 47 cm u vipetů fen
• 37 cm u italských chrtíků

Pokud majitel přeměření psa neumožní, licence pozbývá platnosti a ČMKU prostřednictvím Dostihové a coursingové komise (dále jen DaCK) ji stáhne.

  Měření výšky v kohoutku se provádí a potvrzuje v termínech určených Dostihovou a coursingovou komisí, a to pouze prostřednictvím oprávněných rozhodčích, následovně:  

1. Věk psa pro měření jeho výšky se řídí ustanovením v odstavci 1.4.2 a 1.5 výše.
2. Pes musí být při měření v klidu. Musí stát na hladké a neklouzavé podložce nebo dostatečně velkém stole. Pes se předvádí se správně úhlenými končetinami a přirozeně zvednutou hlavou (hrdlo psa nesmí klesnout pod úroveň vrcholu kohoutku).
3. Mezi měřeními se musí pes minimálně dvakrát rozpohybovat na zemi. Psa si vede jeho majitel nebo majitelem pověřená osoba (psovod). Rozhodčí mohou psa nově postavit pouze se souhlasem majitele/psovoda.
4. Měření lze provést, když pes zaujme správný postoj. Měří se na hrotech lopatek nebo na trnovém výběžku obratlů, pokud tento přečnívá hroty lopatek. Pokud nelze postavit psa do správné pozice, měření se přeruší a je prohlášeno za neplatné.
5. Měřicí zařízení je pevné a může být opatřeno elektronickým čidlem. Musí být umístěno na dvou nohách umožňujících naměření pravdivých a snadno čitelných hodnot.
6. Rozhodčí odpovědné za měření psa a zapisovatele určuje pořadatelský národní svaz. Tito rozhodčí ani zapisovatelé nesmějí být chovateli či majiteli měřeného psa.
7. Komise odpovědná za měření se skládá ze dvou rozhodčích a jednoho zapisovatele. Rozhodčí se při měření střídají. Zapisovatel dohlíží na správný způsob měření a zaznamenává jeho výsledky.
8. Pes se měří desetkrát. Do dokladu psa je zapsána nejčastěji zjištěná míra. Je-li zjištěná míra hluboce pod maximální povolenou výškou, může komise na základě jednotného rozhodnutí měření ukončit po čtvrtém pokusu a zjištěné výsledky zaznamenat do dokladu psa. Vznikne-li po deseti měřeních situace, kdy pět výsledků bylo pod míru a pět nad míru, provede se měření jedenácté, které je jako definitivní a správné zaneseno do dokladu psa. Naměří-li se do 49 cm u vipetů psů, do 47 cm u vipetů fen a do 37 cm u italských chrtíkům nemusí tito projít druhým měřením. Jednotlivá měření se zapisuji do protokolu, který na závěr podepíše měřící komise a majitel psa.
9. Konečný výsledek měření může do dokladu psa (licence) zanést pouze osoba či komise pověřená ČMKU prostřednictvím DaCK.

Veselé Velikonoce - Milostiplné prežitie Veľkonočných sviatkov
Happy Easter - Frohe Ostern - Fröhliche Ostern - Wesołych świąt Wielkanocnych
Buona Pasqua - Felices Pascuas - Feliz Semana Santa - Joyeuses Pâques
C праздником Пасхи Христос воскрес - Gëzuar Pashkët - честит Великден
Sretan Uskrs - God Påske Vrolijk Pasen - Dzoyâose Pâquie - Feliĉan Paskon
Häid lihavõttepühi - Häid munadepühi - Hyvää pääsiäistä
Kαλό Πάσχα - Χριστός ανέστη - Kellemes Húsvéti Ünnepeket
Gledilega paska - Cháisc shona dhuit- Priecīgas Lieldienas - Su Šventom Velykom
God påske - Boa Páscoa - Paşte fericit Cрећан Ускрс
Vesele velikonočne praznike
Glad Påsk - З Великодніми святами - Христос Воскрес!

Vaclav and Jana Holochovi
Kennel Windstorm

Spalo se nám vcelku dobře. Díky teplejším spacákům, které jsme si vzali bylo teplíčko. Hnusně foukalo. Trať byla postavena na cca 500 metrů. Tentokrát italáci běželi úplně jako poslední. Já s Akoušem a Happy Heleny běžela sama. Docela to mělo spád, ale vždy nastal nějaký ten problém, kdy někdo přišel později na start, nebo třeba se vyvlékla saluka na startu apod., takže se čekalo. Pořadatelé z toho nedělali problém, preferovali to, že si hlavně musí zaběhat psi. Za laxnost a neschopnost páníčků nemohou. Když jsme nastoupili na start, tak se stalo to, že nám z nepochopitelného důvodu zkrátili trať a udělali z ní oválek tak 250 metrů. Páníček z toho byl naštvaný. Tady jsem Akouše udělal, neboť ten neměl šanci uplatnit svoji rychlost a coursingovou chytrost ještě tolik nemá, takže na trati lítal od kladky ke kladce. Druhé kolo tudíž neslibovalo žádný extra zážitek. Naštěstí se při natahování spletli a natáhli celou trať i pro nás. Na naše apely to nechali být. No a tady se ukázaly přednosti Akouše v plné míře. Po vlažném začátku přidal a při doběhu do kopce mě nandal 10 metrů.

V obou bězích jsme budili obdiv při našich zákusech, kdy nás museli dlouho sundavat. V druhém běhu mě museli kůži uříznout u tlamy, protože jsem zkrátka nepustil. Akouš mě při svém prvním závodu v coursingu porazil. Sice má k dokonalosti ještě daleko, ale vypadá velice nadějně. Obdivuji páníčka, který po tomto všem ještě odřídil těch 650 km zpátky v pohodě a bez jediné zastávky.

Tak a první ostrý start je tu. A hned do Němec, cesta 650km. Alespoň, že jsme nejeli sami. Páníčkové se domluvili a obnovila se tzv. Švédská sestava. Bylo to jako na ME 2008, Pavel Jeník a Evča Dufková se Šotkem. Nyní ještě přibyla Týna, která byla čerstvě po hárání, což nás přivádělo k šílenství. Akouš se totálne zamiloval. Cesta byla složitá, neboť jsme projížděli chvílemi přívalovýma dešti, ale když jsme dorazili na místo, tak alespoň nepršelo. Sice foukalo a byla zima, ale protože jsme se v zimě hodně otužovali, tak nebyl problém. Výstava probíhala tradičně na coursingové louce a bylo vidět, že tentokráte se krtkové brzy probudili. Proti loňsku tu bylo 10x více krtinců. A že nevíte, kdo šel na výstavě skoro poslední? A zrovna Vám to neřeknu. Páníčka překvapila paní rozhodčí, která zkrátka nic nedala zadarmo. Dbala zejména na dobrý pohyb a titul pro ní nebyl vůbec nárokový. Malopočetná plemena odešla klidně bez titulu a třeba i s VD. V půl druhé naklusal páníček s Akoušem do kruhu, zatímco já se chystal okamžitě po něm. Musím podotknout, že jsme byli oba totálně rozhozeni přítomnými „háravkami“. Povolení účasti na výstavách mohl vymyslet pouze nějaký kastrát pro kastráty. Kdy už někdo vezme v potaz, že příroda si nedá poroučet. Akouš nastoupil do kruhu sebevědomě. Páníček ho postavil na stůl, potom se sním proběhl a zopakovali stůl. Paní rozhodčí se velice líbil a její konstatování na závěr posudku ve smyslu „v podstatě dokonalý“, hodně těší. Já nastoupil otrávený, jednak celodenní nečinností a jednak mě výstavy už nebaví. Páníček měl se mnou hodně práce, ale zvládli jsme to. Měl jsem ve třídě Norika, což je poslední italák po legendě chovatelů, panu Kocourkovi. Na svůj věk je pěkný a majitelem je pořadatelka výstavy. Tento terén mu evidentně neseděl, dostal VD, což svědčí o objektivitě paní rozhodčí. Páníček si potom ještě zahrál na handlera a šel s greykou Týnou proti Šotkovi o BOBa. A co myslíte? Dostal ho....Do závěreček musel páníček Akouše vést posledního, protože propadl sexuálnímu chtíči. Když měl háravky před sebou, tak stál jako prkno. Tentokrát to bylo náročné na páníčkovy schopnosti. Mohu zodpovědně prohlásit, že se z něho stává dobrý profík.

V Kralupech byl takový soukromý trénink, který dělal Pavel Jeník a Eva Dufková. Potřebují prohnat Šotka, což je jejich grey. My se s ním známe už dlouho, byli jsme spolu na ME 2008 v coursingu ve Švédsku. Pavel umí opravdu dobře postavit trať, postavil poctivou pětistovku i když páníček při ručním natahování tvrdil, že to musí být kilometr. Ti člověkové s tím pohybem jsou hrozní. My to uběhneme za chvilku a oni tam div neumřou. Běželi jsme 2x na pravou tlapu a 1x na levou. Druhý běh byl po půlhodině a třetí až po hodině. I tak to bylo fyzicky dost náročné. Tentokráte se Akouš činil, je rychlý a dynamický jako sviňa. Navíc už dost dobře trasoval, takže mě vždycky naložil nejméně 15 metrů. Pokud to takhle půjde, o prvních místech si už mohu nechat jenom zdát. To jsem si zplodil soupeře. Ale co, já už si své užil, běhání mě baví a o výsledek jde až naposled. Pokud to zůstane v rodině. Páníčkové z nedočkavosti udělali grilovačku.

Ugrilovalo se tam skoro dvacet buřtů, na všechny přítomné dvounožce se dostalo a my zase ostrouhali. Prý nesmíme přepálené tuky. To je ale blbost. Když to voní, tak to přece nemůže škodit.

Sobota byla pro naší smečku časově náročná. Nejdříve jsme vyrazili na trénink coursingu do Liberce. Víťa Pašek připravil pěknou trať s velkou ňamkou. Cože to? Přivezl čerstvě staženou králičí kůži a společně s páníčkem jí navázali na třapatce. My s Akoušem jsme šli hned druhý běh. Akouš si hrál zase na blbého dostiháka, v závěru okopíroval i mého dvojitého Dízouna. Hodil záda, ale jakmile byl na čtyřech, ihned valil dál. Je celý po mě. Problémy nastávají při našich zákusech. Oba nepouštíme, takže po našem běhu byla kůže poloviční a já měl kůži v hubě a nedal jsem se chytit.

Po půhodinovém odpočinku jsme šli znovu. To už Akouš běžel lépe, už mu to začíná být jasné o co to vlastně jde. Po skončení běhu jsme nasedli do autíčka a ujížděli do Prahy na schůzi KCHCH. Sice jsme dorazili později, ale o nic podstatného jsme nepřišli. Naši páníčkové si o přestávce dali dobrý obídek, my dostali tradičně masíčko, páníček potom dvakrát diskutoval. Jednou to byl návrh na omezení distribuce Zpravodaje KCHCH poštou a nahrazení distribucí elektronickou na základě vyžádání a podruhé to bylo upozornění na neobjektivnost bodování mezinárodních speciálních výstav pro Šampióna KCHCH, kdy tyto jsou bodovány jako ostatní výstavy, přestože kvalitativně jsou mnohdy na vyšší úrovni, než naše speciálky. My si v klídku poklimbávali v boudičce. Domů jsme přijeli v podvečer, takže nám zbyl dostatek času na otravování páníčků, třeba balónkem.

„Kdybych to byl věděl, tak bych tam nechodil“. Tak by se dal charakterizovat tento den. Páníčkové nás za hustého sněžení naložili do autíčka, i s Kejzulí, a vyrazili jsme někam. První zastávka byla v Lovosicích na veterině u pana doktora Petráše. Je to specialista na vyšetření stability pately (luxace čéšky) zadních končetin. To se týkalo nás, kluků. Verdikt od pana orthopeda zněl bez patologického nálezu s výsledkem 0/0. To byl teprve začátek. Dále jsme pokračovali do Prahy na kliniku AA-vet. Tady nás čekali další vyšetření. My jsme si mysleli, co ti páníčkové zase blbnou. Asi by potřebovali sami na vyšetření. Prý je to pro naše blaho.

Nejdříve jsme absolvovali s Akoušem oftalmogolické vyšetření zaměřené na posouzení dědičných a vrozených vad očí u pana doktora Gbelce, což je mezinárodně uznávaný odborník. Procedura byla dlouhá a nepříjemná, pořád nám něco kapali do očí, zhasínali, svítili nám do hlavy, nic příjemného. Akouše to totálně otravovalo, což dával najevo nesouhlasným mručením, v mezidobí, kdy vyšetřovali mě, potom štěkáním. Jednu chvíli byl vykázán spolu s páníčkem na chodbu. V čekárně obtěžoval kdekoho svou neustálou hyperaktivitou, takže páníček nás musel dát do boudičky. Kejzina si mezitím střihla 2x rentgen. Páníček jí musel svalit na bok a přidržet, takže dostal také svojí dávku. No co, tak můžou jít s Kejzulí dělat večer lampióny ke hřbitovu. Verdikt od pana doktora, posuzovatele dědičných vad očí zněl bez patologického nálezu. Jako první podstoupila preventivní vyšetření srdce (echokardiologie a Dopplerovská sonografie) u pana doktora Najmana, naše Kejzule. Pan doktor Najman je špičkový mezinárodně uznávaný specialista. Páníčkové, vzhledem k jejímu častějšímu kašlání měli obavy o její zdraví, k jejich radosti Kejzule netrpí žádnou vrozenou ani získanou srdeční vadou a její nález je normální. Rentgen také nic neukázal. Kašel může být alergenní. Potom jsem šel na řadu já. Páníček mě svalil na bok a musel jsem víc jak čtvrt hodiny ležet po tmě a trpět. Drželi mě, že jsem se ani nemohl poškrábat. Páníčkovi jsem nezáviděl zvládnout hyperaktivu Akouše. Ten ale docela překvapil, kdy pouze nesouhlasně kníkal a pobrukoval, ale potom ho zaujala obrazovka na sonu a soustředěně čučel, cože to je za televizi. Asi nepochopil, že to je přímý přenos z jeho útrob. Závěr preventivního vyšetření srdce (echokardiologie a Dopplerovské sonografie), k naší radosti zní pro oba, že netrpíme žádnou vrozenou ani získanou srdeční vadou a nález je normální. Protokol nám přijde poštou. A co to vlastně je ten Dopplerova sonografie? Odborně opsáno a popsáno. Jedná se o neinvazivní vyšetřovací metodu, umožňující posouzení průtoku krve jednotlivými srdečními oddíly, posouzení jeho charakteru, směru a rychlosti. Je nezastupitelná při odhalování vrozených vývojových vad, cévních zúžení, posouzení stupně nedostatečné funkce srdečních chlopní atd. Je to jasné? No asi ne, ale.......................mááááááááááme tooooooooo. Tato vyšetření u nás nejsou pro italáky povinné, ale pro zahraniční krytí jsou vesměs požadována, neboť tam jsou celkem běžná. Pro kvalitní odchovy jsou dle mého názoru nezbytná, neboť by se předešlo spoustě problémům v chovných liniích. Velkým zastáncem těchto vyšetření u nás je moje panička chovatelka Baxová, heč... Moc populární to asi nebude, protože jednak se můžete dozvědět věci, které by jste se nechtěli dozvědět a taky to pořádně provětrá peněženku. Ale naši páníčkové se nebojí a pro nás obětují všechno. Jenom preventivní vyšetření Kejzule stálo 3.500,-Kč, no a naše dalších 7.000,-Kč. Docela dobrý výlet, ne? A to nám cesta začala v 11 hodin a přijeli jsme v 20,30 hodin. Jenom na AA-vetu jsme byli téměř pět hodin.

Tak je to tady. Akimek ze mě udělal dědečka. Stal se totiž dnešním dnem tatínkem tří štěňátek. Po krátkém milostném vzplanutí, no nevím jestli se dá 40 minutám říkat krátké, dne 7.1.2010 se Eillen Skarak Janky Mrázové ze Slovenska narodila miminka.

Holka musela být hodně statečná, protože přes svoji drobnou postavičku, 2 kluci a jedna holka, to je výkon. Porod byl hodně dlouhý, ale Eillen byla v pohodě a bude z ní určitě vzorná maminka. Akimku, jsem na tebe hrdý a doufám, že další potomkové na sebe nenechají dlouho čekat. Určitě se podívejte do sekce „Plánovaná nakrýtí“, kde je vše podrobně a průběžně aktualizováno. Stalo se i to, že fenka a jeden z pejsků byli ihned po narození rezervováni. Potěšující je to, že si je rezervovali zkušení chrtaři, takže je šance se časem potkat i na nějakém tom běhání.

Ráno bylo v pohodě, neboť začátek vyhlášení Dostihových a Coursingových vítězů za rok 2009 bylo až na 11 hodinu. Páníčkové posnídali, my jsme se vyvenčili a ještě jsme mohli na chvíli zalézt do pelíšku. Před zahájením jsme si ještě stačili zabalit autíčko, předat pokoj a začalo vítání v novém roce s našimi běhacimi přáteli. Po dlouhé době jsme se viděli ze Simbikem, který si vyběhal Dostihového vítěze 2009 v seniorech. Jeho páníčkové na něho byli pyšní, je to velký závodník. Simbik se také tvářil důležitě. Akouš si vyběhal Dostihového vítěze 2009 a sesadil mě na druhé místo. Já jsem si to vynahradil a po třetí jsem obhájil Coursingového vítěze.

Byla tam i Harča s páníčkama a novým rodinným přírůstkem, ti si přijeli pro Dostihového vítěze za holky. Tradičně jsme opět byli natlačeni do malého sálu a tradičně bylo vyhlašování bez mikrofonu, což je zkrátka špatně. Páníčkové ještě poobědvali a valilo se domů. Dost bylo zimy a ještě se asi mrcha jedna, jen tak nedá.

Počasí nic moc, sníh z blátem dohromady. Po příjezdu na místo jsme se ubytovali, protože tentokrát jsme na místě přespávali. Druhý den bylo totiž vyhlášení Dostihových a Coursingových vítězů za rok 2009. My šli běhat a páníček odjel do Jihlavy na schůzi italáků. Protože byl páníček zvědavý, jak poběžíme, tak si nechal první běh natočit Evčou Kunešovou. Člověk míní, technika mění. Kamera vypověděla službu právě na náš běh. Zatímco páníček na schůzi si vyposlechl zprávu o chovu, hospodaření, sám přispěl troškou informace o běhání, my mrzli u dráhy. Páníčkovi se podařila dobrá věc, kdy dohodl možnost na klubové výstavě a speciálce ukázku běhání coursingu s možností pro ostatní si vyzkoušet zájem pejsků o návnadu. Může to ostatním otevřít oči, že nejenom výstavami je chrt živ. Ale zpátky k běhání. Páníček stihl ještě náš druhý běh, který byl v podstatě totožný s prvním. Názorná ukázka, že nejenom v rychlosti je síla. Akouš stále ještě nepochopil, cože to od něho chceme. Třapatec ho provokuje, po startu to vždy navalí rovnou za ním a potom čumí, kamže to vlastně zahnulo. Na trati se bez problému chytí, ale k coursingovému ideálu to má ještě daleko. Já tak rychlý nejsem, ale předvádím profesorský běh. Je pravdou, že mě to šlo hned napoprvé, kdežto Akouš je vyložený dostihák. No nic, zaběhali jsme si šli si odpočinout do teplíčka pokojíčku.

Páníčkové ještě šli na vyhlášení nechrtů, které zaštiťoval Anubis. Páníček měl ještě domluvenou malou přednášku o chrtím běhání s promítáním předloňského ME v coursingu ve Švédsku s komentářem odlišností v porovnání s letošními Mariánkami. Panička přišla v pohodě spát, kdežto páníček přisupil hluboko po půlnoci a přitroublým úsměvem na rtech.

Protože se letos chystáme hodně jezdit do zahraničí, neboť jak prohlašuje páníček, lepší je být třetí ze šesti než první ze třech. Už jsme si užili dostatek té marnosti malopočetného plemena. Nyní, když i Chikoun ukončil svou nádhernou kariéru, zkusíme trochu šířit slávu českých italáků. V Čechách jsme si už užili dost.

Pochopitelně rádi se zúčastníme českých závodů, ale už nebudeme na každém jako doposud. Doufám, že to nezní nadutě a lidi se na nás nebudou zlobit. Takže proto páníček dal přednost němčině před angličtinou a udělal německou verzi Dízikova kratochvílka. Názorný to příklad, že netrpíme žádnou záští vůči Němcům. Neomalenost, arogance a blbost nemá co do činění s národnostní příslušností...

Zdravíme všechny naše příznivce z gauče. Bydlíme sice na pěkném místě, ale se všemi důsledky. Zima je u nás krásnější, ale také opravdovější. S páníčkem chodíme ven sice na 10 až 15 minut, ale za to vícekrát za den. Představte si, že jsme měli letos už 2x oblečky. Páníček nás otužuje, ale já jsem radši, protože jakmile vidím obleček, mizím a hraju si na schovku.

Koncem února jedeme už na první letošní trénink v coursingu do Kunětic, tam přespíme a druhý den nahodíme smoking. Bude tam totiž slavnostní vyhlášení Dostihových a Coursingových vítězů za rok 2009. Páníček si už chystá pytel na poháry. Aby jste viděli, že o té zimě nekecám, tak se mrkněte na pár fotek. Skoro jako na Sibiři. Takže těšte se na reportáž z Akoušova coursingového běhání a z naší dekorace...