Italian Greyhounds – Italský chrtík Dio Diesel Bugsy

Nechci je chválit, oni to budou číst a byli by namyšlení, ale musím říci, že jsou přísní a báječní. Rád je poslouchám, protože nevyžadují blbosti a co je možné, máme spolu s Kejzinkou dovoleno. Berou nás všude sebou i na dovolenou do hor nebo do zahraničí. Užil jsem si své první narozeniny a byl jsem z toho pořádně vykulený. Kejzinka to slaví takto každý rok a už je na to zvyklá.

Když jsme doma, tak se buď povalujeme, nebo si páníčkové s námi hodně hrají. Když jsme venku, tak chodíme na procházku po okolí, většinou naší oblíbenou trasou podle vody. Potom skončíme někde na pivku, já ho nepiju, Kejzinka ano. Já mám raději kafíčko s mlíčkem. Hodně často chodíme s páníčkama na večeři do restaurace. Moji páníčkové jsou zapřísáhlí nekuřáci, takže máme své oblíbené hospůdky s oddělením pro nekuřáky, nebo v létě chodíme na terasy. Máme své jisté, takže při jídle ležíme páníčkům způsobně na klíně a víme, že na závěr dostaneme nějaký ten kousek masíčka.

Jinak jsme na granulkách a ještě máme hodně různých psích pamlsků a vitamínů. Za to páníček utrácí hodně peněz, všechno spolu vybíráme na internetu. Nemohu se vždycky dočkat, až příjde paní pošťáčková. Já nevím, co mají ostatní psi proti pošťákům, já je prostě miluju.

Moje nevlastní sestřička Kejzinka

Kejzinka, správným jménem Casey Fi-It, se narodila 4.8.2001, daleko, daleko od Děčína, v blízkosti Ostravy. Tatínek byl Woody Skara a maminka se jmenuje Cathy Bohemia Skara. Ve vrhu byly celkem dvě holčičky a jeden kluk. Všichni měli zbarvení isabele.

Mojí páníčkové nikdy pejsky nechovali. Páníček je perfekcionalista, takže rok dopředu se začal učit vše potřebné a vybíral jakého pejska si pořídit. Chtěl pejska, aby byl nějak výkonný, žádného gaučáka. Jelikož by jim bylo líto mít velkého pejska v činžáku bez zahrady, koketovali nejdříve s myšlenkou Wippeta. Nakonec skončili u Italského chrtíka. Dohodli se s chovatelkou paní Šírovou a jeli 300 km podívat se na měsíční štěňátka. Pochovali si je a vybrali si právě Kejzinku, která byla velikostí prostřední.

Jakmile byla štěňátka připravena k odběru, jeli páníčkové znova 300 km. Po příjezdu viděli trojičku uprostřed her. Panička se hrnula hned k prostřednímu velkému štěňátku, byl to pejsek. Zkusila roztomilé nejmenší štěňátko a byla upozorněna, že je to Cathy. Zbývalo tedy třetí, nejtlustější štěňátko, s věčnou chutí všechno sežrat. Pohříchu, musím konstatovat, že Kejzince to zůstalo a nebýt důslednosti páníčků, stal by se z ní asi jezevčík na vysokých nohách. Já pouze tlumočím, co znám z vyprávění.

Když přijeli domů, tak všichni byli s Kejzinky pobláznění. Kejzinka tam, Kejzinka sem, zkrátka Kejzinka si užívala rozmazlování. Nějaké vystavování nebo dostihy, s tím se nepočítalo. Zkrátka mazel. Je pravdou, že umí co je potřeba, ale jenom když chce nebo něco dostane. To umí i to co neumí. A nastal koloběh, Kejzinka štěně, vánoce, narozeniny, dovolená a tak dále dokola. Až do doby než jsem se zjevil já, Dio Diesel Bugsy.

Můj synek Akimek

Zrození synka

Třináctého, ale ne pátek, 13. září 2007. Můj radostný den. Oznamuji tímto všem svým přátelům, příznivcům i svým nepřátelům a nepříznivcům, že po krátkém milostné vzplanutí s Hildou z Kopfsteinu, se nám narodilo pět potomků. Čtyři kluci a jedna holka.

Páníčkové považovali za svou povinnost rozšířit naší smečku o prvorozeného synka. Na náš výběr si páníčkové objednali odborného poradce, který dorazil v osobě paničky chovatelky. Panička chovatelka výběr páníčků nakonec schválila, zejména v okamžiku, kdy páníček začal blbnout s igelitovým pytlíkem a Akimek v pěti nedělích za ním šel a snažil se ho pacičkami dohonit. To jsme zírali všichni.

Ani ne za měsíc přivezl páníček mého synka Akimka. Cestoval bez problémů, jakmile ho páníček vyndal z tašky, tak se choval skutečně jako doma.

No, kdybyste viděli ten pohled Kejzinky. Hned druhý den vzali páníčkové Akouše na dostih do Boleslavi. Vybavili ho startovním číslem, aby se náležitě představil všem známým. Je to pózista. S předváděním neměl problém.

Mimčo

Naše zlatíčko je strašně hodné. Za noc si 1x zakňučí na vyčůrání, stačí ho položit na zem a on si přes celý byt doběhne do pracovny, kde má plenku v boudičce. Momentálně je to jeho WC. Přes den si také chodí sám. Jinak na páníčkovo zavolání přiběhne odkudkoliv. Poslouchá více než my s Kejzinkou dohromady. Dnes jsme byli opět všichni u pana doktora, tentokrát ale na manikúře. Dělal nám všem drápky. Nevím, kde se v Akimovi bere ta bezproblémovost. První střihání drápků a on se snad ještě šklebil. Přes den je buď hyperaktivní nebo spí. A to tvrdě. Nic mezi tím.

Stěhování

No to byl blázinec. Naši páníčkové se stěhovali do nového domečku a nám o tom vůbec neřekli. Já jsem si sice říkal na jaké velké závody jedeme v takovém nečase, když se balily kufry a různé bedýnky. Náš byteček totiž prodali se vším zařízením, takže si mysleli, že půjdou jenom tak nalehko. Ale těch zbytečností, my pejskové máme jeden kožíšek a dva oblečky a stačí nám to. A oni? No hrůza. Na tu jejich plešatost musí mít tolik hadříků a na packy tolik bot. Být člověkem je asi nahouby. Stěhování jsme nezažili protože nás dali na hlídání. Vzali nás večer do domečku. To jsme teda čuměli. Není sice ještě úplně zařízen, ale podlaha je z neklouzavé dlažby a ještě zespoda vytápěné. To se to krásně leží, když to hřeje na bříško. Je pravda, že jsme na polosamotě v krásné přírodě, ale okolo domu je ještě kruté staveniště. Bude se ještě dostavovat garážové stání, bazén a ostatní terénní úpravy včetně oplocení. Takže snad někdy na jaře projdeme bez bláta. Páníček nás rovnou nosí do sprchy protože máme od bláta i bříško. Akimek roste a je to darebák. Pořád mě kouše, o všechno se tahá. Bude to tvrďák.

Nezbeda

Tak nám ten náš dareba roste. Všichni jsme od něho pokousaní, jenom z Kejzinky má Akimek trochu respekt. Ale stejně je pořádně přidrzlý. Já mám nyní tak trochu válecí období, už by to chtělo něco zase dělat. Páníček mě slibuje trénink, ale zatím se u nás trénují spíše řemeslníci. Protože ještě nemáme pět měsíců objednané dveře, tak vždy, když je třeba eliminovat naší zvědavost a vlezlost, tak nás páníček zahradí dvěma prázdnými plastovými přepravkami. Běda, když bychom je chtěli odstrčit. To dostaneme vždy vynadáno. Já jsem ale objevil systém. Nenápadně vždy udělám mezi nimi škvírku, tou se protáhne Akimek, my pochopitelně za ním a vynadáno dostane on… Dobrý ne.

Kousání

Bláhově jsem si myslel, že když Akimek nebude mít špičáky, tak mě přestane kousat. Omyl, štípe jako husa, všechno mě bere a páníčkovu ruku si šteluje na stoličky, čímž z páníčka vyrazí vždy toužebně očekávané „Auvajs“. To je potom spokojený. Výhružné vrčení Kejzinky ho nechává klidným a když po něm vystartuje, tak ji zkrátka štípne, ona bolestínsky kvikne a je hned jasné, kdo je vítěz. Je strašný závislák na páníčkovi a mám co dělat, abych si uhájil své mazlící privilegium. Už se těším, až vezmeme Akimka na dráhu do Kolína, kde s ním páníček zkusí kousek rovinky.

Tyto útržky zážitků soužití smečky s Akimkem jsou jenom střípky krásných chvilek štěněčího života. Kolotoč výstav a nácviku běhání toto plíživě ukončilo a Akimkovi nastaly i povinnosti. Smečka se vrátila opět do rovnovážného stavu a je připravena, snad, někdy příště, na dalšího vetřelce. Třeba tatínek Akimek, dobrý ne?